Není to hezký povídání

„V Děčíně bydlím od narození. Líbí se mi tady a jsem tu rád. Pobírám invalidní důchod. Před vojnou jsem se vyučil zámečníkem pro děčínské Keramické závody. Po vojně jsem jezdil autobusem v Dopravním podniku. Po osmnácti letech mě vyhodili. V tý době mě podváděla manželka, tak jsem začal chlastat. Jednou mi dali ráno před výjezdem fouknout. Našli tam zbytkáč a už jsem letěl. Byla to moje chyba. Chlastat jsem přestal. Pak jsem začal jezdil s náklaďákama. U toho byl rachot a ohluchl jsem na jedno ucho a teď i na druhý. Trochu slyším přes takový zařízení.

Není to hezký povídání II.jpg

Můj invalidní důchod je 12 200 Kč. Musím zaplatit bydlení, elektřinu, plyn, vodu, popelnice a zbyde mi necelá stovka na den. Pokud ještě zdraží, tak nebudu moct platit všechno okolo bydlení a skončím na starý kolena na ulici.

V Děčíně mě štvou ty v bílých tričkách, co mají zlatý řetězy, prstýnky a hulej trávu. Tady v centru je jich už víc než ostatních lidí. Stát jim cpe horem dolem. Mají pořád krabičky s cigaretama. Nerad to říkám, ale já musím sbírat vajgly, abych si mohl naplnit dutinku a zakouřit si.

Mám tři syny a jednu dceru. Po úmrtí jejich babičky (mojí maminky), se úplně přestali se mnou stýkat a už jsem je neviděl. Není to hezký povídání, ale dneska to tak asi často chodí.“