OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací


Vláďa, 19 let

Na poměry severočeských měst jsou Teplice pěkný. Chodím do školy, konkrétně na AGC, kde se vzdělávám v oboru Elektrikář. AGC je dobrá škola.

Až dodělám školu, chci jít pracovat do Německa. Už jsem tam dělal brigády a vím, jak to tam chodí. Jako brigádník jsem si vydělal v přepočtu 250 Kč na hodinu, tak není co řešit.

Když mám nějaký volný čas, tak jsem venku s kámošema nebo si rád zahraju hry doma na počítači. Bydlím v Srbicích a mám čtrnáctiletou ségru."

16.10.2019


Kateřina, 41 let

Prvního koníčka jsem si pořídila v červnu 2010. Myslela jsem, že ho budu mít pro radost. Potom se to nějak vymklo. S kolegyní jsme založily občanské sdružení proto, že jsme koupily druhého a pak dalšího koníka pro děti a pořád se to navalovalo. K dnešnímu dni máme 11 koní. Snažíme se o to, aby městské děti získaly kladný přístup ke zvířatům a úctu k přírodě. Ze začátku jsme vytahovali koně, kteří byli ve špatných podmínkách. Dodnes tu máme slepou kobylku, kterou jsme museli nechat dvakrát operovat a budeme o ní pečovat dál. Velmi nám pomáhá nejlepší veterinářka MVDr. Čačková, která je opravdovou odbornicí. Operace provedla u nás v terénu. Vděčíme jí za mnohé. Jinak tu máme vhodné koníky, abychom mohli dělat akce pro děti. Pořádáme v sezoně příměstské tábory na 5 dní a do klubu chodí děcka i celoročně. Naše koně nebereme jako nástroj na vydělávání peněz. Proto po jednom turnusu příměstského tábora máme týden přestávku, aby si mohli koně odpočinout. Já beru naše koně jako parťáky.

Mimo koní máme králíky, slepice, husy, kachny a holuby. Děti tady vidí domácí zvířata, ke kterým se už ani nedostanou a neznají je. Menší děti často, když vidí husy, křičí „labutě“. To víte mají mobily, počítače, tablety. Zvířata vidí v lepším případě na obrázcích. Naše slepá kobylka, která se jmenuje Lady Anna, je pro děti dobrým příkladem, že i s takovým hendikepem si žije svůj život. Ne mnoho stájí by jí to umožnilo.

Je velmi smutné, že dnešní děti tíhnou spíš k telefonu, tabletu… a o zvířátkách toho moc nevědí. U nás mají možnost naučit se, že koník není pouze o ježdění, ale že se musí za každého počasí nakrmit a poklidit. Ježdění je pak odměna pro nás. Dětí, které to tak berou, je bohužel málo. Řekla bych, že z deseti dětí jsou to tak dvě. Za 10 let, co jsme tady, je vidět, jak ty koně víc a víc dětí chápe jenom jako prostředek zábavy, podobně jako elektrickou hračku. Často se diví, že tu není wifina, kterou tu nemáme záměrně. Myslím, že u vnímavých dětí se to s pomocí rodičů dá napravit.

Já jsem u koní od svých šesti let. Tady mi pomáhá kolegyně Jitka a můj přítel. Manžel ty koně nevydýchal. Bez mého přítele, který má blízko ke zvířátkům, bychom se tu neobešli. Letní příměstské tábory pokryjí nákup sena. Ostatní nutné výdaje jdou z členských příspěvků.

Bydlím v Ústí nad Labem – Neštěmicích. Většinu času trávím tady a to za každého počasí. Dovolenou neznáme, vlastně ji trávíme tady. Mám dva syny, desetiletého a čtrnáctiletého. S přítelem jsme spolu pět let a neměnila bych.“

12.10.2019


Marek, 19 let

Bydlím v Děčíně a teď jsem přijel do Teplic za kamarádem. Asi si někam vyjdeme do města. Teplice jsou docela hezký město, možná ještě hezčí než Děčín.

Rád si poslechnu nějakou dobrou hudbu. Nejvíc mě baví punk a reggae. Třeba Sex Pistols poslouchám často. Tady v Teplicích někdy chodíme do klubu Božák.

Dodělal jsem střední školu ve Vanďáku obor Grafický design. Teď hledám práci, ideálně v grafickém designu, ale bez praxe je to těžký, tak vezmu co přijde. Taky uvažuju, že bych dal přihlášku na vysokou školu uměleckého směru. Našel jsem si v Liberci fakultu umění. Uvidím, jak to všechno dopadne.“

9.10.2019


Zdeněk, 25 let

Živím se v gastronomii jako kuchař. Nejradši vařím segedínský guláš a myslím, že ho umím opravdu dobře. Tady v Mostě jsem se narodil a líbí se mi tu. Dojíždím do Teplic, kde vařím v lázních.

Zatím ještě bydlím u rodičů. Mám šest sourozenců. Zajímá mě fotografování a taky si rád zahraju na kytaru a na klavír. Na kytaru jsem se naučil sám a na klavír chodím už dlouho do ZUŠ v Jirkově. Hudba mě baví.“

7.10.2019


Jiřina, 70 let

V Dubí bydlím 47 let. Mně se tam líbí. Synovi je 49 let, takže už bydlím sama. Jezdíme hodně na borůvky a na houby, hlavně nahoru na Cínovec. V lese je pěkně.

Jsem v důchodu. Ještě si něco přivydělám prodejem borůvek, jinak bych s tím důchodem měla s bídou na základní živobytí. Pracovala jsem všude, kde se dalo. Šla jsem z práce do práce a fest makala. Nikdy jsem nevynechala ani jeden den. Dneska jdou lidi hned na pracák. Ten jsem já nepotřebovala. Klidně bych ještě někde pracovala, ale starý lidi nikdo nechce a raději pozvou dělníky ze zahraničí.“

2.10.2019


    David, 52 let

Začalo to tak, že jsem si zjistil, z čeho se u nás dělá chleba a řekl jsem si, že to jíst nechci. Svého času jsme se ženou courali v dolních Pyrenejích okolo města Carcassonne a přišli jsme do malinké pekárny. Tam jsme si koupili úžasný chleba. Zeptali jsme se pekaře, jak ten chleba dělá a on mi řekl: Zůstaň tady nějakou dobu, pomoz mi a koukej se. Tak jsem tam zůstal, pomáhal a díval se. Autentickou pekárnu, včetně pece, mám teď doma v Tisé. Všechno dělám tak, jako ten francouzský pekař. V neckách a samozřejmě bez přídavných látek. Jediné éčko v našem chlebu je to ve slově chleba. Těsto vůbec nepřijde do styku s kovem, protože to kazí chuť chleba. Plynová pec je cítit a to je pak v chlebu. Proto mám pec, kde topím dřevem. Chleba u nás nikdo takovým způsobem nedělá. Teď ke mně jezdí jeden Slovák koukat se tak, jak já jsem jezdil do Francie. Už se domluvil s výrobcem a pojede si pro pec. Jsem rád, že si budu mít s kým o té naší práci popovídat.

U našeho chleba jsou veledůležité použité suroviny. Dva měsíce jsem objížděl mlýny, ze vzorků mouky jsem pekl chleba a dával ho ochutnávat lidem, než jsem vybral tu pravou. Ty mouky musí tak zvaně chodit. Záleží na tom, jak berou vodu a jak se v těstě chovají.

Zamíchám správnou mouku, kvas, vodu, sůl, kmín a pak s tím pracuju. Rukama to prohnětu a nechám odpočívat. Pak to začnu přehazovat. Žitný kvas si zvyká na mouku a začne se s ní spojovat. Důležitější než dělání něčeho je vlastně čekání. Po každém kroku je potřeba nechat to odpočívat. Samozřejmě technologické pekárny chrlí výrobky na tři směny a o žádném odpočívání nemůže být řeč. Můj chleba při jeho zhotovování půl času odpočívá. Když se základní báze stane těstem, tak ho dám do ošatek, nechám dokynout, vyklopím na lopatu a sázím do pece. Je důležité, aby pec chladla, jak má. V naší peci topíme bukem a je to o zkušenosti, protože žádné čudlíky na regulaci teploty nemáme.

Za týden pečeme asi 300 bochníků. Děláme celožitný a pšenično žitný chleba. Velmoci na žitný chléb jsou Rusové a seveřané, tak jsem to s nimi konzultoval. Náš chleba prodáváme na farmářských trzích. Každý pátek pečeme pro naši vesnici. Není nad teplý chleba do ruky. Já peču, manželka prodává a občas jí pomůže dcera. Uživí nás to a máme na normální život.

Jsem z Neštěmic. Pořád jsem se coural s lanem na zádech, jezdil na kole nebo na běžkách a tohle všechno můžu dělat za domem. Já říkám, že žijeme v místech, kam ostatní jezdí na dovolenou.“

25.9.2019


David, 20 let

Studuju v Praze medicínu, obor Zubní lékařství a do Teplic jezdím hlavně na víkendy za rodiči a přítelkyní. V Teplicích je to o dost lepší než v Praze, protože je tady klid, nikdo netroubí a lidi pořád někam nespěchají.

Studium mě baví hodně, i když jsem čekal, že to bude trochu náročnější a taky o něco prestižnější. Možná jsem mohl jít na všeobecné lékařství, ale teď už zubařinu dodělám.

Poslední dobou se hodně zajímám o koncept Zero Waste, neboli Život bez odpadků. Chodím do obchodů, kde se nakupují trvanlivé potraviny do vlastních nádob. Takový obchod je i v Teplicích. Snažím se žít tak, abych neprodukoval odpad a tu myšlenku chci šířit dál. Tak je to správně a jinak to ani dopadnout nemůže, protože při současném stavu bychom tu časem neměli přírodu. Život mezi odpadky by nebyl hezký.

Často se věnuji sportu. Chodím běhat, do posilovny, lézt a dělám občas jógu. U týmových sportů mě vždycky štvalo, že musím být každé úterý někde v určitý čas. Ta pravidelnost mi vadila. U těch mých sportů jsem svobodnější.

V Teplicích jsem chodil na základní školu a na gympl. Teplické gymnázium je hodně dobrá škola, o tom žádná. Teď, když můžu srovnávat, co vědí moji nynější spolužáci a co já, tak vím, že gymnázium mi dalo hodně.

Rád bych se po ukončení studia do Teplic vrátil a pracoval tu jako zubní lékař. Líbilo by se mi, kdybych bydlel s přítelkyní někde poblíž v domku na vesnici.“

23.9.2019


Standa, 25 let

Skejt je nejlepší. Teď si jdu pojezdit na Anger. Ta rampa je krásná a je to hodně dobrá práce. Někdo opravdu přemýšlel, když ji v Teplicích prosadil postavit.

Do Teplic jsem přijel na jeden den za mámou. Vyrůstal jsem tady a chodil tu do školy. Teď studuju v Brně audio inženýrství. Zabývám se elektronikou, která vydává zvuky. Dělám brigádu ve firmě, která staví zvuková zařízení.

Já mám rád Brno, protože je tam hodně aktivních lidí. Teplice jsou krásné. Včera jsem byl na přednášce v knihovně a bylo to zajímavé. Teplice mají vlastní filharmonii nebo třeba filmový klub. O tom by se mohlo mnoha městům jenom zdát. Město v podstatě potřebuje jenom lidi, co budou dělat zajímavé věci.

Mně zajímá, jak něco pěkného dělat ve veřejném prostoru. Vlastně stačí strašně málo. Třeba si vzít knížku a někde jí číst nahlas nebo zahrát a zazpívat na chodníku. Stačí nějaká malá, hezká věc. Přesně takový je Brno. Lidi se tam nestydí vyjít na ulici, zakřičet si tam, zazpívat nebo zatančit. To je přesně to, co město potřebuje a nikdy toho nebude dost.“

18.9.2019


Kateřina, 37 let

„S mojí kamarádkou Jitkou Gazdovou jsme si řekly, že na Střekově se nic moc neděje a bylo by fajn nějak to místo oživit. Vybraly jsme si to tady jako místo pro život a chceme, aby se nám tu líbilo. Tady sedíme u Činoheráku, tak musím říct, že to vzniklo i z důvodu krize kolem toho našeho divadla. Oni ho zavřeli a my jsme se bály, že Střekov bude úplně bez jakékoliv aktivity, vnímaný jako nějaká vyloučená lokalita. Tak vznikl spolek Střekovské matky.

Úplně ze začátku jsme se snažily oživit zanedbaná dětská hřiště, kam jsme chodily s dětmi. Později se to rozvinulo do výraznějších aktivit. Zprvu jsme si to všechno sponzorovaly samy, ale postupem času už to bylo neúnosné, tak žádáme o granty Ústeckou komunitní nadaci. Jednou za rok nám přispějí. Občas, když se zadaří, uděláme něco ve spolupráci s radnicí. Naše velké téma bylo revitalizace nábřeží. Je to docela složité, protože je to záplavová zóna. Současná radnice se snaží, ale zatím nejsou schopni ten projekt protlačit. Alespoň, že se to stalo tématem. Občas se okolo doslechneme, že náš spolek není někde úplně pohodlný.

V pátek budeme mít sousedskou grilovačku. Tatínkové budou grilovat a stavět stan. Vždycky se zapojovali a bez nich by to nešlo. Minimálně hlídají děti. Snažíme se, aby pořádané akce nebyly cílené jenom na děti, ale pro širší skupinu lidí. Taková mezigenerační záležitost. I když se jmenujeme Střekovské matky, tak nejsme prvoplánově jako bigotní matky, které bojují za práva svých dětí. Daří se nám zapojit střekovské občany. Minimálně chodí na naše akce. Děláme 2x za rok populární střekovský bleší trh, pátým rokem akci Zažít Střekov jinak nebo Nábřeží žije. Něco děláme také v Činoheráku.

Já jsem na Střekově taková klasická náplava. Pocházím od Mladé Boleslavi. Studovala jsem UJEP a zůstala tady kvůli muži. Máme dceru a syna. Učím na gymnáziu Český jazyk a společenské vědy. U nás na Střekově je to příjemné. Líbí se mi tu a neměnila bych.“

16.9.2019


Aleš, 48 let

„V osmdesátých letech jsem se tady v Chomutově učil na zedníka. Bydlel jsem na internátě a tam ještě bydleli Vietnamci. Vybavuje se mi, jak když se chystali jet domů, tak před intrem vznikaly řady krabic, který plnily motorkama Babeta, vzduchovkama a dalším zbožím.

Na učňáku jsem se naučil hlavně chlastat a kouřit, ale rád na to vzpomínám. Od té doby jsem tady nebyl a s úžasem tu koukám. Centrum města mě příjemně překvapilo, to je hezký. Škoda, že jsem tam nenašel kinokavárnu. V tom domě je teď nějaký obchod.

Horší je to s parkem, v kterým stojíme. To za námi byla plavecká hala s kavárnou, z který bylo vidět shora na celý bazén a dvě skokanský věže. Tady jsme trávili svůj volný čas. Coca Cola, Marlbora a největší frajeři. Teď je pryč hala i frajeři. Chomutov mám taky spojený s tím, že v divokých devedesátých letech jsme jezdili na androžský akce a punkový koncerty. Mám tady spoustu kamarádů a Chomutov je mi blízký.

Teď se živím tím, že pracuju jako mechanik na stavbě velkého golfového hřiště. Mám taky hodně různých zájmů a koníčků: Fotografování na film, ornitologie, hra na trumpetu, bráchovi pomáhám při divadle, v létě pořádáme tábor pro děti. Snažím se nesedět na zadku.

Jsem dvakrát rozvedený, mám dvě dcery a vnučku. Teď žiju sám a celkem mi to vyhovuje. Občas nějakou ženu potkám, ale nehrotím to. Jsem spokojenej, jak to je.“

12.9.2019


Nikol, 21 let

„Jsem z jižní Moravy. Studuji design interiéru na UJEP v Ústí nad Labem. Ve škole se mi moc líbí, je to tam opravdu skvělé. Tady v Teplicích pracuji v kuchyňském studiu.

U nás, nedaleko Zlína, je to úplně jiné než tady, ale je těžké to přesně popsat. Největší rozdíl je v mluvě. Všichni tu mluví tak pražsky: joo, pohodička… Taky tady chodí po ulicích víc divných lidí než ve městech u nás na Moravě. Já proti nim nic nemám, pokud nemají oni nic proti mně. Už jsem si tady na severu Čech docela zvykla.

Většinu svého volného času věnuji studiu. Taky se starám o moje dvě želvy. Je to možná trochu divné, ale já ráda pletu, háčkuju a šiju. Naučila mě to moje babička.“

10.9.2019


Míra, 45 let

„Ve dvaceti letech jsem vzal do ruky tužku a začal kreslit. Dělal jsem kroužky, čtverečky, čárky, abych to pak pospojoval. To jsem dělal rok, abych se naučil kreslit. Pak jsem si dělal nějaké sošky z moduritu a až potom došlo na vyřezávání loutek. Já moc nerozděluji výtvarné směry. Prostě je to výtvarno. Buďto vás to trefí nebo ne. Pak už je to jedno, z jakého materiálu vyrábíte. Nejdůležitější je ten pocit, že potřebujete něco vytvořit. Člověk pak má takové zvláštní nadšení. Něco jako ve sportu, když vyhrajete. Ten pocit máte celou dobu, co tvoříte, zvlášť když ještě ten proces tvorby úplně neumíte a hledáte.

Loutky už dneska nejsou to, co dřív. Loutkoherci dovedou zahrát třeba i velké příběhy s jedním kapesníkem nebo tužkou. Loutky se posunuly někam do umění jako socha, která se hýbe.

Všechno začne vyschlou fošnou z lipového dřeva. Nejkvalitnější jsou takové, které neprošly sušárnou. Stromy, které bojují o svůj život, jsou lepší než ty, které rostly třeba u vody. Jejich léta jsou blíž u sebe a jsou soudržnější. Když mám špalík z té fošny, udělám si skicu loutky nebo si rozmyslím, co potřebuju o té loutce vědět, jak bude oblečená a jak se bude hýbat. Pak si nakreslím na špalík obrysy a vyřežu je nahrubo pásovou pilou. Odsud začínám pracovat dlátama a dlátkama. Musím z toho dřeva dostat kousek, co je v něm zakletý. Pak přijdou na řadu barvy, nejčastěji olejové. Můžu k tomu přidat kus kovu, skla, kůže nebo textilu. Mně je celkem jedno, co použiju, abych dostál své představy. Hodně mě inspirují zajímaví lidé, které potkávám. To jsou sami o sobě loutky.

Jednou přišel spisovatel Pepík Formánek a chtěl, abych mu udělal loutky k autorskému čtení jeho knížky. Za čas se zjevil v ateliéru a začal předvádět postavy z knížky. Dupal, gestikuloval a řval. S Pepíkem se vždycky zažijou fantastický věci. To se taky stalo. Po jeho několika takových návštěvách se mi ty loutky objevily před očima. Netrvalo dlouho a už jsem měl technologie vodění, které se normálně nepoužívají a kmitalo mi tady na povel šest vězňů v jedné řadě. Zažili jsme s tím krásné chvíle.

Zajímavé je, že s loutkama si můžete dovolit neobvyklé věci. Jednou jsem vyřezal docela velkou babičku a chodil jsem s ní po ulicích v Ústí. Tam někde starší chlap kouřil a babička ho za to rázně napomenula. On típnul cigáro a zahodil ho. Babička ho seřvala, ať vajga sebere a hodí ho do popelnice a on to fakt udělal. Vůbec se při tom na mě nepodíval a jenom sledoval vyřezanou babičku. S loutkama si člověk může leccos dovolit.

V Praze mám kamaráda a ten tam má krásnou galerii. Ty prostory mě oslovily a i on sám je loutka. Tam to má duši a tam mám moje loutky. Mám vlastně loutky po celém světě. Japonsko, Austrálie, Vancouver, Berlín. Na otočku sem letěli z Ameriky pro loutku. Do Japonska jsem dělal 27 loutek. Tam dávají svatební hosté svatebčanům peníze a svatebčané hostům dávají dárky. Ty dárky byly moje loutky. Teď dělám harmonikáře do Izraele, už třetího.

Tady v Habrovicích máme rodinný penzion a restauraci. Máme kuchaře a číšníky, ale zastáváme i práci v kuchyni, jako uklízečky, údržbáři a podobně. Snažíme se o kvalitní kuchyni. Tady člověk zjistí, co ještě neumí a pořád se musíme učit. Kousek odtud je krásná příroda a skály v Tisé. Lidé k nám jezdí ze všech koutů světa. Já miluji Čechy, všechno je tu jako na dlani. Žiju tady se ženou a dcerou.“

3.9.2019


Petr, 55 let

„V roce 2011 jsem měl mrtvici. Už je to lepší, ale mám trvalé následky a jsem v důchodu. Asi už se to nezlepší. S tím pohybem je to v hajzlu. Předtím jsem byl na šachtě. Na Maximu jsem dělal klapkaře. Byla to dobrá práce, ale už je to pryč.

Bydlím tady v Duchcově sám a žije se mi tu dobře. Mám dvě dcery, 25 a 28 let a ty mají svůj život. Lidi si tu dost stěžujou na Romy, ale já s nima nemám problém a chodím i dolů.

Baví mě hlavně hudba, nejvíc metal. Mojí nejoblíbenější skupinou jsou Iron Maiden. Koupím si pivko, doma si je zapnu a je mi fajn.“

29.8.2019


Tereza, 16 let

„V Teplicích to nemám ráda, protože je tady taková jiná společnost. Chování některých lidí mi vadí. Oni nerespektují chování ostatních, kterých je většina. Týká se to hlavně určité skupiny našich lidí a také cizinců, kterých je tu opravdu hodně. Je to nepříjemné zvlášť proto, že Teplice jsou jinak hezké město.

Teď jdu do prváku na střední. Rozhodla jsem se pro elektrotechniku na Šrámka v Teplicích. Dál na vejšku jít nehodlám, protože se chci živit sportem. Doufám, že mi to vyjde.

Hraju stolní tenis za Krupku, kde i bydlím. Vyhrála jsem už kraj v mojí kategorii. Chci být úspěšná a věnuji se tomu naplno. Trénuju několik hodin každý den. Je to docela náročný, ale zvládnu to.“

27.8.2019


David, 39 let

V Děčíně nic moc. Pořád tady někdo někoho přepadává. Je tu hodně nepřizpůsobivých lidí a člověk se musí mít, hlavě večer, na pozoru. Jakože potřebujou půjčit na autobus a člověka okradou.

Pracuju v Mladé Boleslavi a bydlím tam na ubytovně. Je to tam úplně o něčem jiném. Lidi si pomáhají a chovají se hezky. Práce v automobilce je fajn a za dobrý peníze. Pořád tam berou lidi i bez vyučení, ale kdo nechce dělat, nebude.

Ještě si něco vydělám a přestěhuju se blíž k Mladé Boleslavi. Přímo tam jsou byty drahý, ale třeba v České Lípě se dá sehnat byt za normální peníze. Já rád jezdím na kole a chodím do lesa a i k tomu by se Česká Lípa hodila.“

21.8.2019


Josef, 64 let

„Jsem rozený Kladeňák a bydlím s manželkou, synem a pejskama ve středočeských Hořovicích, kde máme baráček se zahrádkou. Tady v Teplicích jsem v lázních po operaci kyčle. Lázeňská péče je tady opravdu dobrá a taky přepychově vaří, což není v jiných lázních úplně obvyklé. Teplice jsou úžasný. Je tu krásná architektura a parky. Kdo se vám tady stará o kytky, tomu dejte metál. V Teplicích jsem nebyl od totality a spousta se toho změnilo k lepšímu.

Co se mi tu nelíbí jsou machmetáni. Chápu, že jsou to lázeňští hosté, ale chovají se tady jako doma. V parcích dělají nepořádek, juchají tu a jejich děti hrají fotbal mezi lázeňskými hosty. Viděl jsem muslima jak jde okolo koše, kde vedle je lavička a zmuchlanou lahev hodí na tu lavičku. Je to proti lidský, tedy i muslimský přirozenosti.

Měl jsem velkoobchod s nápoji. Fungovalo to dobře, ale už se mi nechce. Chci si trochu užívat a budu mít i čas na politiku. Jsem v důchodu a mám nárok na odpočinek.“

20.8.2019


Petr, 47 let

„Včelaření je mým koníčkem. Dostal jsem se k tomu díky mojí ženě, která má ráda přírodní věci, med jí chutná a řekla: „Zahrada je velká, tak proč bychom nemohli mít nějaké včelky.“ Začalo to před osmi lety jedním úlem. Pořád jsme přidávali a teď jich máme čtyřicet. Druhým rokem provozujeme vlastní včelařský obchůdek, protože poblíž už žádný není a nebylo kde co koupit. Také vyrábím úly a potřeby pro včelaře, které jsou ze dřeva.

Teď začíná nový včelařský rok. Máme vytočeno, takže musíme včely nakrmit a přeléčit je. Na podzim se znovu přeléčí proti roztoči. Po novém roce se seberou vzorky „měli“ a pošlou se do ústavu k rozboru na roztoče. V březnu se začíná plodovat a už to jede. Co včely přinesou je hodně závislé na období. Třeba letos, když měla být největší snůška, tak bylo velké sucho a nektar byl zaschlý. Měli jsme smůlu.

Někdo chce světlý, květový med. Někdo dává přednost medu z řepky, který rychle krystalizuje a jiný zase medovicovému, tmavému medu. Já poznám, že je med na vytočení tak, že si ho změřím kolik obsahuje vody a podle toho ho vytočím. Hustota se pozná ve sklenici jak jede ten vzduch pomaloučku nahoru. K nám jezdí pan doktor z Německa a med si odebírá do svých ordinací v Dubaji a Tokiu. Nějak s ním léčí lidi. Nechal si náš med vyzkoušet, aby věděl, co v tom je a od té doby ho od nás odebírá.

Tady na stole je uschlý choroš, který zapálím v dýmáku a tím vykuřuju včeličky. Je to taková prastará metoda. Vadí nám chemické postřiky. Zemědělci musí postřiky hlásit a vůbec dodržovat nějaká pravidla. Stejně nemůžeme včely zavřít, ale oni nesmí ohrožovat hospodářská zvířata, což jsou i včely. Spíš včelkám ubližují někteří zahrádkáři při stříkání těch svých stromečků. Když to postříkají, tak včely padnou okamžitě. My na naší zahradě nepoužíváme žádnou chemii, ať si to tady roste jak chce.

Mně žihadla nevadí. Tři sta žihadel a už je to v pohodě. Využíváme žihadla k léčení synka. Má dětskou mozkovou obrnu. Dávali jsme mu žihadla do nožičky, aby se mu povolilo svalstvo. Funguje to i podle lékařů z Jáchymova. Teď už se jed aplikuje v mastičkách a ultrazvukem, aby dítě nebolelo to píchnutí včelou. Vidíme, že synek dělá pokroky.

Včelaření mě baví a když se dobře starám, přichází i odměna v podobě medu vosku a propolisu. Od příštího roku chci odebírat i jed. Pomocí elektrické indukce na skleněné destičce to nabudí včely a ony na ni nalétávají. Nezabije je to. Vypustí kapičku jedu a žihadlo zatáhnou. Kapičky uschnou a seškrábnu je. Mohou tam být tak 3 gramy jedu. V té koncentraci je jed hodně nebezpečný. Používá se na výrobu léků.

Bydlíme tady ve Varvažově s manželkou, dvěma syny a jsme tu spokojeni. Synům je pět a sedm let. Hlavní mojí výdělečnou činností je práce u STRABAG Railu. Stavíme tramvajové tratě. Baví mě hrabat se v zemi, stavět něco a nechávat po sobě stopy. Třeba jsem dělal koleje přes Trojský most nebo kompletní Vinohradskou v Praze. V těch mých včelách nacházím i určitou symboliku. Kdyby se lidi chovali stejně jako včely, tak by bylo na světě líp.“

7.8.2019


Monika, 45 let

„Do Teplic jsem přijela k lékaři specialistovi, který u nás není. Jinak bydlím v Mostě. Teplice se mi líbí a jsou určitě o dost hezčím městem, než Most.

Chtěla bych jít pracovat do Německa. Jsem řidička autobusu. Jezdím pro německou firmu FlixBus a dostala jsem takovou zajímavou nabídku. Zatím mě tady drží to, že mám v Mostě domek v pěkné lokalitě a nechce se mi ho prodat.

Mám devatenáctiletou dcerku a čekám, až příští rok odmaturuje. Pak bychom chtěly odejít. Můj bratr žije dvacet let v Německu, tak to tam dobře znám. Tady v Čechách jsou lidi hodně zapšklí a tam to takové není. Já se snažím být milá a usmívat se.

Faktem je, že jsem přehodnotila život. Moje dcera nemá od narození jednu ruku. Manžel to neustál a odešel. Dcera má protézku, ale je v pohodě. Studuje na policejní škole. Už od sedmi let chce být kriminalistkou. Je trochu jiná. Potřebuje světu ukázat, že se všechno dá i jednou rukou a daří se jí to.“

7.8.2019


Jennifer, 20 let

„V Teplicích jsem na návštěvě. Mám to tady ráda a líbí se mi tu. Teplice dobře znám, protože v nedalekých Novosedlicích jsem měla babičku. Narodila jsem se v Ústí nad Labem a bydlím v Libochovicích.

Jsem tady se svým chlapečkem, kterému je 13 měsíců a jmenuje se Jiří. Můj manžel pracuje ve mlýně jako pomocný mlynář. Já jsem před mateřskou studovala střední školu a určitě si ji ještě dodělám. Pak se uvidí, co dál. Pořád musíme řešit s manželem peníze. Ta situace není pro nás jednoduchá. Na druhou stranu je malý Jiřík zdravý a to je nejdůležitější.“

2.8.2019


Karel, 53 let

„Když jsem skočil po hlavě do bazénu a narazil do boku, tak jsem si zlomil obratel. Sešroubovali mi to a teď chodím sem do teplických lázní na procedury. Jinak Teplice jsou hezké město, ale vždycky je co zlepšit, i když chování některých obyvatel jen těžko.

Bydlím v Krupce a živím se jako seřizovač na EC strojích ve šroubárně. Funguje to a jsem tam spokojený. Dost času trávím na baráku a zahradě, kde je pořád co dělat. Tam se v rámci zdravotních možností vyřádím. S manželkou máme tři děti. Dvě už bydlí samostatně a patnáctiletá dcera bydlí s námi. Alespoň je u nás trochu rušno.“

30.7.2019


Hana, 49 let

„Já jsem měla vždycky ráda všechny zvířata tak nějak normálně. Když jim někdo ubližoval, bylo mi jich líto a nejradši bych si je všechny vzala domů. Ta pravá láska k pejskům přišla později. Když je srovnám třeba s kočičkama, které tady taky stříhám a vyčesávám, tak s těma se člověk nedomluví. Když pejsek nechce držet, tak to dá najevo a já ho přemluvím. Ty kočky řeknou ne a ne, tady vládnu já. Pejsek je neskutečné zvířátko. Kdo to nepoznal, tak to asi nepochopí. Poznala jsem v mé práci takovou tu psí duši.

Dříve jsem dělala provozní v herně a už jsem měla těch lidí po krk. Otázkou bylo, co dál. Jednoho dne mě napadlo, že bych mohla provozovat psí salon. Okamžitě jsem si našla kurz na stříhání psů a za několik dnů jsem do kurzu nastoupila. Byl to opravdu očistec, ale zvládla jsem to. Pronajala jsem si tady v Neštěmicích prostory, koupila vybavení a začalo to. Nikdy jsem nepředpokládala, že se to takhle rozjede, ale vyšlo to.

Pejsek sem přijde, já ho první vykoupu za použití šamponu a kondicionéru, vyfénuju a vyčešu. Pak dojde na stříhání, úpravu účesu, vyčištění oušek, stříhání drápků a kontrolu análních žlázek. Takový je postup při kompletní úpravě. Já za těch 10 let práce nevidím zásadní rozdíl mezi plemeny v souvislosti s mojí prací. Každý pejsek je svůj. Při stříhání se chovají tak, jak jsou vychovaní z domova. Když je pejsek zvyklý na vyčesávání, tak je stříhání pro mě pochoutkou. Nicméně chápu, že hodně lidí nemá v dnešní době moc času na svoje pejsky a zvládneme to také dobře.

Chtěla jsem se zaměřovat i na nové trendy a chodila jsem na semináře o nových účesech atd. Ukázalo se ale, že tady to nikdo nechce, protože je to dražší. Mám obyčejný salon a je to o těch základních střizích. U jorkšírů na sporťáka nebo se zástěrkou, u pudlíků klasická chocholka a nohavice s bambulkou na ocásku nebo bez atd. Tady v Neštěmicích nejsou bohatí lidé, ale ráda jim poskytuji své služby. Dost zákazníků za mnou jezdí z celého Ústí, hlavně ze Severní Terasy, Vaňova a Velkého Března. Ceny nemám vysoké.

Volný čas věnuji hlavně mým psům. Taky pletu psí svetříky, v živnosti mám napsáno i výroba a prodej. Někteří lidé sem chodí vyloženě podívat se na svetříky. Své živnosti a zároveň svému koníčku se věnuji od rána do večera. Mám otevřeno od 8 hodin ráno do 20 hodin večer s dvouhodinovou přestávkou a v neděli a pondělí je zavřeno.

Bydlíme s manželem kousek odsud Na Výšině. Máme dvě dcery, které už vylétly z hnízda. Jsou to šikovný holky, dělají mi radost a jsem na ně hrdá.“

23.7.2019


Anna, 70 let

„V Teplicích se to hodně změnilo k lepšímu. Bydlím tady dlouho a žije se mi tu opravdu dobře. Teplice se mi líbí a jinde bych bydlet nechtěla. Já jsem dost na kulturu a té je tady hodně. Kolikrát nevím, co si mám vybrat. Mám abonentku na Severočeskou filharmonii, chodím do divadla, na koncerty do kostela svatého Jana Křtitele, do Seumeho kaple a do Šanovské mušle.

Už jsem trochu ve věku, ale nepřemýšlím o tom věku, jako spíš o tom, co bych mohla ještě prospěšného udělat. Základ je, že jsem na tom zdravotně dobře. Mám ráda turistiku a jsem v turistickém oddíle TJ Lokomotiva Teplice. Chodíme na výlety všude po republice, i v zimě. Jedni manželé z oddílu pro nás půl roku dopředu podrobně vypracují na každý týden nějakou trasu.

Jsme spolu s manželem a starám se o domácnost. Dva kluci už jsou dospělí a bydlí jinde. Mám život docela naplněný. Každé ráno si zacvičím a ještě chodím do takové menší práce 3x týdně na hodinu. Je to pro mě taková vzpruha.“

24.7.2019


Nikol, 25 let

„V Mostě jsem se narodila a jsem tady na to zvyklá. Je tu dost možností sportovního vyžití. Využívám hlavně Matyldu, kam chodím na inliny nebo na kolo.

Nejsem žádná party holka, takže nevymetám diskotéky. Maximálně si někam zajdu na drink. Restaurace a kavárny jsou tady hodně dobrý. Třeba pobočka Lagarta je výborná. V Mostě můžeme ochutnat v restauracích rozmanité kuchyně. Možností si někam zajít je opravdu dost.

Mám tady dobrou práci, která mě naplňuje a mám ji ráda. Jsem učitelka na základce, kde učím angličtinu. Teď si užívám osm týdnů dovolené. Uvažuji, že si rozšířím vzdělání o jeden jazyk. Možná si udělám ještě jednoho magistra. Asi to bude čeština a nechám si ještě aprobovat němčinu.

Koupila jsem si tady svůj byt. Most není špatné místo k žití. Všude je to kousek a dá se snadno kamkoliv dojet. Já jsem v Mostě spokojená a to nás ještě proslavil ten televizní seriál.“

19.7.2019


Jitka, 45 let

„V jedenácti letech mě rodiče dali první tři botičky, které symbolizovaly naši rodinu. Pak jsem dostala od kamarádky k narozeninám botu. To už byly čtyři a ty se staly základem mojí sbírky. Začalo se to nabalovat. Sama jsem si sháněla další exempláře a dostávala jsem je od přátel. Každý sběratel je vděčný přítel, protože k narozeninám, svátku i na Vánoce zjednodušíme svému okolí výběr dárku. Kamarádi, když jedou na dovolenou, to mají takřka jako povinnost. Čím jedou dále, tím lépe. Získala jsem i menší sbírku od paní, které zemřela maminka a ta také sbírala botičky. Bylo tam pár unikátních kousků.

Dneska mám přibližně 1800 bot, nikoli těch na obouvání. Některé jsou např. z Peru, Vietnamu nebo Brazílie. Samozřejmě jedna celá sekce jsou holandské dřeváčky, od centimetrových po třiceticentimetrové. Většinu mé sbírky nemám vystavenou, ale je v bednách a u všeho jsou popisky. Některé boty nevypadají, ale mám k nim osobní vztah. Některé zase mají to nej, třeba půlcentimetrová náušnice s krásně vypracovanou kovbojskou botou nebo bota ve tvaru funkční židle. Dřív jsem kupovala kde co, ale dneska už si vybírám hezké, zajímavé a neobvyklé kousky, jako třeba svíčku, mýdlo nebo parfém. Mám i několik sad vánočních ozdob. Asi mám sběratelství v genech. Můj děda sbíral etikety od sirek. Tatínek byl kouzelníkem a sbíral karty.

Pracuji tady v reklamní agentuře v centru Ústí nad Labem jako account manager. Komunikuji s klienty a zajišťuji jejich potřeby. Co potřebují, vyrobíme v našem grafickém studiu. Děláme i webové stránky a aplikace. Je to taková zajímavá, kreativní práce.

Mám manžela, který statečně toleruje moji sbírku, i když to doma zabírá místo. Pár vystavených kousků zdobí náš byt. Hodně času věnujeme našemu psovi. Máme jorkšíra. Taky dost sportuji. Chodím do fitka a běhám. Já a lidi z firmy pomáháme litoměřickému hospicu. Teď jsem byla ambasadorkou běhu pro hospic. Potěšilo nás, že jsme vybrali slušný peníz. Jako firma pro ně také děláme zadarmo webové stránky. Každá firma by měla být v rámci svých možností společensky zodpovědná.“

9.7.2019


Libuše, 22 let

„V Teplicích je moc hezky. Já jsem chodila do školy v Mostě a v Ústí nad Labem a nejvíc se mi líbí tady v Teplicích. Všechno je u sebe, přehledné v centru.

Teď jsem dokončila na UJEPu obor speciální pedagogika – intervence. Navazuji na magisterský program v kombinované formě a jdu pracovat do školní družiny v Duchcově jako asistentka pedagoga. Pokud dokončím celé studium, tak budu moc pracovat v pedagogicko psychologické poradně nebo jako speciální pedagog.

Ráda cestuji po evropských zemích. U nás se mi líbí hlavně Jižní Čechy okolo Krumlova. Mám border kolii a chodíme spolu po lese. Taky jezdím na kole nebo si ráda zajdu do plavecké haly, případně do nového bazénu v lázních Beethoven. Jsem ráda, že to tady máme.“

8.7.2019


Josef, 80 let

„Od roku 1945 bydlím v Chomutově a zažil jsem tady toho hodně. Já jsem tu docela spokojený, i když jsem v letech a nikam už moc nechodím.

Fáral jsem na dole Žižka tady v Chomutově. Třicet let jsem vepředu rubal uhlí. Samozřejmě se to podepsalo na zdraví. Mám už leccos vyměněný a operovaný. Tady mě chybí prst. Spadlo na mě uhlí a useklo ho to. To ale nic nebylo, pro nás taková maličkost.

Dříve jsem chodil na ryby a každou volnou chvilku jsem byl někde u vody. Teď špatně vidím a nemůžu jezdit autem, tak se na ryby už nedostanu.

S manželkou jsme spolu 50 let. Dneska už to není moc v módě. Vždycky jsem se věnoval rodině. Máme jednoho syna, čtyři vnoučata a dvě pravnoučata.“

3.7.2019


Josefína, 27 let

„Pocházím z České Lípy. Studovala jsem a bydlela v Ústí nad Labem. Teď už druhým rokem žiju tady v Teplicích, kde jsem studovala na konzervatoři klasický zpěv. Na gymnáziu v Lovosicích učím češtinu a zpěv a ještě učím zpěv na ZUŠ v Dubí.

Mám hodně šikovné děti. Teď jsme měli rozloučení s maturanty a říkám si, že vztah učitel - žák u mě velmi přesahuje rámec klasického školského systému. Mně se pak po těch dětech stýská. Nevím, jestli to není špatně. Založila jsem na gymplu pěvecký sbor. Hrozně mě nadchlo, že ty děti chtějí v dnešní době něco takového sami dělat. Dávám do toho hodně energie. Manžel asi není moc rád, že to nosím i domů a pořád něco řeším. Asi se časem naučím najít ten správný odstup.

Jsem necelý rok vdaná. Baví mě muzika a také ráda čtu, hlavně poezii. Nejradši mám Skácela a Wolkera. Chodím po antikvariátech a sbírám takové staré poklady. Manžel je programátorem a je ten, co vydělává peníze. Hraje krásně na piáno a vůbec neumí noty.“

26.6.2019


Rostislav, 49 let

„Střed Teplic je opravdu hezký. Kdyby to ještě líp uklízeli, tak to bude ještě hezčí. Dál od centra je to otřesný. Prosetice, Trnovany, Řetenice, hrozný. Feťáci a bezdomovci. Třeba večer v Trnovanech u Červenýho kostela je to fakt nebezpečný.

Já jsem se narodil a pořád bydlím na Cínovci. Tam je to pohodička. Bydlí tam normální lidi. Dělám údržbu zeleně pro SBD Mír. Myslím, že to děláme líp, než Pedersen. I lidi to tak říkají.

Žiju sám, ale mám čtyři vnoučata, tak je to v pohodě. Dědeček musí fungovat. Rodina je základ. Chodím rád po horách, hlavně těch našich, Krušných.“

26.6.2019


Zdeněk, 37 let

„Pracuji jedenáctým rokem jako jezný na Masarykově zdymadle v Ústí nad Labem. Masarykovo zdymadlo na Střekově je unikátním dílem. Nic tady není v automatice. Je to krásná, plně funkční, technická památka. Lidé jsou tady nepřetržitě a zajišťují vodu. Všechny stroje jsou z roku 1936 a ovládají se z místa, kde je stroj. Člověk, který to ovládá, tam musí jít, slyšet to a vidět to. Je to taková romantika.

Mám pod sebou devět zaměstnanců a společně se staráme o provoz a údržbu celého vodního díla. Přehrada zajišťuje splavnost Labe i v místech, kde byly dříve střekovské peřeje. Ty podstatným způsobem omezovaly lodní dopravu. Máme tady dvě plavební komory. Na komorových službách pro provoz plavidel se staráme o to, aby mohly přehradou proplouvat lodě. Dále je zde vodní elektrárna s třemi Kaplanovými turbínami, které jsou usazeny vertikálně. Zdejší elektrárna je jedna z nejvýdělečnějších průtočných elektráren. V neposlední řadě zajišťujeme průtok Labe. Na tzv. vodní stav nakládají plavidla po celém spodním úseku Labe.

Mohutná překážka na řece by znemožnila pohyb ryb. Proto je na zdymadle rybí přechod, který byl v roce 2002 zásadně přestavěn na moderní, komůrkový přechod. Je také vybaven vábící vodou. Ta je provzdušňována v místě vstupu. Ryby jdou za okysličenou vodou a tak přechod dobře najdou. Součástí rybího přechodu je pozorovatelna se skleněnými okny, kde je možné sledovat migraci ryb.

Veškerá voda jde přes vodní elektrárnu a všechny cizorodé látky se musí odstranit těžícím strojem na česlích. V nedávné době, když se utopil jeden hasič, tak ho našli právě tady. V létě, když zahrádkáři sekají trávu, tak nám dopluje sem a musíme to ekologicky likvidovat. Kupodivu PET lahví a jiného plastu tady až tak moc není.

Tato stavba byla primárně postavena pro zlepšení plavebních hloubek. My musíme stále zajišťovat chod celého vodního díla. Tohle stavěly zlaté české ručičky. Žulové kvádry sem přiváželi už opracované pro konkrétní místo uložení. My se staráme hlavně o technické vybavení.

Od roku 2000 vede těsně okolo hodně frekventovaná Labská cyklostezka, odkud je dobře vidět jak celé vodní dílo, tak skálu s hradem Střekov.

Já jsem bydlel v Předlicích. Vyrůstal jsem tam a bylo to tam super. V roce 1992 až 1994 se tam přistěhovalo hodně lidí odjinud a bylo to už neúnosné. Když nám za bílého dne ukradli celý plot, tak jsem se naštval a odstěhoval se na Telnici. Tam je pohoda. Šel jsem do hypotéky a koupil velký dům 14+4. Stavěl ho známý architekt, ale ze začátku to tak nevypadalo. Museli jsme hodně opravovat, aby byl dům v původním stavu. S manželkou máme dvě dcery, deset a tři roky. V listopadu čekáme neplánované třetí dítě, tak se moc těšíme.“

20.6.2019


Marie 19 let, Petr 19 let

Marie: „Kabáti jsou úžasní. Poslouchám je odmalička a mám ráda všechny jejich písničky. Teď jsme byli na jejich autogramiádě a zítra jdeme na koncert. Moc se těšíme.

Chodím na gymnázium tady v Teplicích. Začínám už trochu řešit maturitu, která mě čeká příští školní rok. Ještě přesně nevím, kam půjdu dál.“

Petr: „Samozřejmě jsem velkým fanouškem Kabátů. Poslouchám je od šesti let. Největší sympaťák je Pepa Vojtek. Zítra jdeme na koncert a bude to asi velký.

Teď jsem odmaturoval na teplické průmce. Dál bych chtěl jít na UJEP v Ústí nad Labem. Nejvíc by mě bavila žurnalistika. Uvidím, jak to vyjde.“


Fotoreportáž - Vyprodaná Stínadla a Kabáti se na dvě hodiny propojili

Pět muzikantů z Teplic připravilo pro diváky neskutečný zážitek. Všechny hity, velká světelná show, perfektní počasí a skvělí diváci. Takový byl koncert skupiny Kabát v sobotu 15.6.2019 Na Stínadlech v Teplicích. Velkou pochvalu si zaslouží i pořadatelé. Všechno fungovalo líp než namazanej stroj.

15.6.2019


Fotoreportáž - Kabáti na autogramiádě před koncertem na Stínadlech 

 Včera jsem dělal reportáž pro jeden zpravodajský web a myslím, že snímky budou zajímat i čtenáře Humans of North Bohemia. Třicet let ve stejné sestavě slaví skupina teplická skupina Kabát Po čertech velkým turné. Přinesu vám exkluzivní fotografie z koncertu. Podařilo se mi získat akreditaci.

14.6.2019


Karel, 39 let

„Osmým rokem dělám na plný úvazek asistenta prevence kriminality tady v Krásném Březně. Tomu předcházelo výběrové řízení a jsem rád, že jsem uspěl. Chodíme ve dvojici na obchůzky. Staráme se hlavně o klid a pořádek v našem rajonu. Taky kontrolujeme děti, aby nebyly v době výuky za školou a aby nekouřily. Zabýváme se hodně občanským soužitím, což jsou hlavně hádky mezi obyvateli. Musíme zajistit jejich bezpečí. Při svojí práci se potkávám s lidmi, kteří jsou většinou hodní, ale někdy i zlí.

Nejdůležitější pro mě je místní znalost a respekt mezi zdejšími lidmi, což za ty roky mám. Převážně jednáme s Romy. Já mám výhodu, že Rom Romovi vždycky snadněji domluví. Některým domluvím snadno, ale někteří na nás řvou z oken, že jsme bonzáci.

Největším problémem je, že mladí lidé nechtějí makat. Jejich rodiče to nikdo nenaučil a oni to nenaučili zase svoje děti. Přitom dneska je práce strašně moc. Já mám tři práce. Zadarmo dělám sportovního lektora v charitě, kde učím malé děti futsal. V půl čtvrté mi končí moje práce tady a od čtyř jdu na Střekov do charity. Ještě dělám security.

Další problém v naší oblasti, hlavně u mládeže, jsou drogy. Často vidím, jak mladí kouří trávu. Snažím se jim domluvit, ale za hodinu hulí jinde. To samé je s tabákem. Kouří hned, když vyjdou ze školy. Je to o domluvě a trpělivosti z naší strany. Já tady všechny znám a vím, ke komu děti patří. Často čapnu dítě a jdu rovnou k nim domů. Řeknu „hele, tvůj syn dělá tohle a tohle, prosím tě něco s tím udělej“. Kluk dostane facku a je vyřízeno. Je to lepší, než aby za nimi šel strážník městské policie. Mě znají, bydlím tady 20 let. My jsme tady proto, abychom domlouvali lidem a ne abychom se s nimi hádali nebo prali a to i v případě, že na nás vyskakují. Člověk musí mít v každém případě chladnou hlavu.

Ze své práce mám spíš dobré zážitky. Třeba nedávno pan doktor odsud hledal holčinu, která udala špatnou adresu a měla těžký zánět v uchu. Doktor mi ukázal její fotku a já už jsem věděl, kde bydlí. Šli jsme za ní a všechno vyřešili. Doktor pak poslal mému šéfovi dopis. Mám super nadřízené. S panem Koutným a s paní Slepčíkovou si můžu popovídat o všem, třeba i o soukromých problémech.

V Krásném Březně bydlím s manželkou. Máme čtrnáctiletou holčičku. Rád si zahraju fotbálek. Taky se rád starám o děti. Pomáhám dětem na dopravním hřišti. Mám štěstí, že moje práce je mým koníčkem. Vedu skromný život, ale v pohodě.“

10.6.2019


Kuba, 19 let

„U nás v Děčíně bydlím celý život a je to tady dobrý. Zrovna jsem dostudoval Evropskou obchodní akademii. Pokusím se jít dál, asi na UJEP v Ústí nad Labem.

Teď, když jsem dokončil střední školu, tak si od toho chci vyčistit hlavu a dát si pauzu. Poslední dobou toho bylo fakt hodně. V září na to zase vlítnu.

Rád cestuju po Český republice. Jdu kamkoli, kam mě nohy dovedou. Nejradši si zajedu mezi lidi a třeba se procházím po nějakém městě.“

6.6.2019


Dáša, 26 let

„Abych řekla pravdu, tak jsem strašně smutná z Teplic, zvlášť z Trnovan. Když se na to tady člověk podívá, tak je to katastrofa. Pořád stejný, je to začarovaný kruh. Narodila jsem se a dlouho jsem bydlela v Trnovanech. Teď bydlím radši v Duchcově. Tady v Trnovanech není žádný podnik, kam by se dalo jít normálně se pobavit nebo jenom odreagovat. Není tu žádná kavárna ani třeba čajovna. Jenom herny a kasina. Co tu dělají dobře, je kebab, zrovna jsem jeden dojedla. V sedmnácti letech jsem začala pracovat tady v jedné herně, takže to prostředí znám dokonale.

Mám v plánu, že co nejrychleji vypadnu z toho začarovanýho kruhu někam daleko. Mám něco dojednáno ve středních Čechách, tak uvidím. Doufám, že to vyjde.

Chtěla bych se věnovat cizím jazykům. Sama jsem se naučila vietnamsky, ale potřebovala bych si udělat státnice, abych mohla něco oficiálně rozjet.“

5.6.2017


Tomáš 14 let (vlevo), Leo 14 let (vpravo)

Tomáš: Do Teplic jsme se přijeli podívat na BMX Freestyle Show. Dřív jsem jezdil Freestyle BMX a Street. Nejčastěji si jdu zajezdit po městě nebo do Spot Realu. Chodím na základku v Bílině. Zajímají mě auta a kola. Po základce bych chtěl dělat nějaký řemeslo.

Leo: Taky chodím na základku v Bílině. Baví mě hlavně sjezdy na kole. Je to trochu nebezpečný. Párkrát už jsem spadl, ale naštěstí nic vážnýho. Po základce plánuji také nějaké řemeslo. Chtěl bych být automechanikem nebo truhlářem. S kámošem se teď projedeme po Teplicích a pak se sem vrátíme podívat se, jak kluci jezdí.

1.6.2019


Jiří, 47 let

„Odmalička mě bavilo malování. V roce 1993 jsem se přestěhoval z Prahy sem do Ústí nad Labem. Malování jsem měl jako koníčka. V Ústí tehdy založili školu, kterou vedl akademický malíř Pavel Bergr. Chodil jsem tam dva roky a potom ještě do ateliéru Pavla Bergra, kde jsme se učili malovat. Tam jsem potkal lidi, kteří měli stejné zájmy a založili výtvarnou skupinu Rolous. Začal jsem s nimi spolupracovat. Pořádali jsme sochařská sympozia. Na jednom takovém sympoziu, v kostele sv. Vojtěcha, vznikla moje nejznámější socha, která je umístěna v ústeckém magistrátu. Stal jsem se členem sdružení Rolous a teď jsem jeho předsedou. Je nás celkem sedm. Společně vystavujeme. Jsme také lektoři a spolupracujeme s Domem dětí.

Často se zamýšlím nad lidmi, jak spolu vycházejí nebo nevycházejí. I ta pískovcová socha z magistrátu se jmenuje „Není celé z kamene“. Je to o srdci člověka, který je zdánlivě zkamenělý, ale lidi by měli i tak hledat dobro v jeho srdci a zjistí, že to není z kamene. V názvu sochy je skrytý paradox, že socha je kamenná, ale název to popírá.

Já se zabývám také malováním pastelem nebo olejovými barvami. Dělám i počítačovou grafiku, která mě živí. Jsem zaměstnaný jako grafik, vytváříme internetové stránky. Přes počítačovou grafiku jsem se dostal k animaci. Pro město Ústí nad Labem jsem animoval tři pohádky. Do budoucna se chci věnovat grafickému designu a nově zkouším akvarel.

Dneska je málo lidí, které umění opravdu zajímá. Z výstav mám vypozorováno, že lidé se umění bojí a mají z něho zbytečný respekt. Obávají se, že tomu nebudou rozumět. Přitom se stačí jenom dívat.

Bydlím v Ústí nad Labem. Z prvního manželství mám syna, dceru a od ní tříletou vnučku a pětiměsíčního vnoučka. V nynějším manželství máme třináctiletou dceru. Rádi se projedeme na kolech nebo si zaplaveme. Máme tady nové jezero Milada, což je úžasné.

Když jsem se přestěhoval z Prahy do Ústí nad Labem, tak se mě všichni ptali, co budu dělat v tak špinavém městě. Za dobu, co tady bydlím, se to pořád mění k lepšímu. Je to vidět všude. Nedávno jsem šel kousek za Ústím a cestičku přešel mlok skvrnitý. Jenom nesourodá architektura města se nedaří napravit. Třeba obchodní centrum Forum je dobrá věc, ale pár metrů od kostela, nic moc.

Ze začátku mi připadali Ústečané drsní, ale za ta léta jsem zjistil, že mají dobré srdce. Za drsnou slupkou se skrývá laskavost.“

29.5.2019


Adam, 29 let

„Jsem rodilý Tepličák a bydlím tady celý život. Pracuji jedenáctým rokem ve sklárně jako údržbář a jsem tam spokojený. Mám moc rád přírodu a čerpám z ní sílu.

Na zahájení lázeňské sezony jsem každým rokem. Letos si to opravdu užívám. Teď čekám na vystoupení Olgy Lounové. Líbí se mi jako ženská i jak zpívá. Jedna její písnička se jmenuje „Jsem optimista“ a i já se snažím být optimistou.“

26.5.2019


Fotoreportáž - zahájení lázeňské sezony v Teplicích

Nejenom Tepličané si užili dva dny zábavy na zahájení 865. lázeňské sezony. Mým úkolem bylo udělat fotoreportáž a při té příležitosti to musím dát taky sem na Humans of North Bohemia. Tady jsou některé moje snímky.

25.5.2019, 26.5.2019


Aleš, 46 let

„Místní klučina měl asi před dvěma roky ošklivou dopravní nehodu tady na Cínovci. Přišel o nohu. Kamarádi motorkáři mi zatelefonovali, že je na tom špatně, jestli bych přijel. To jsem rád udělal a s chlapcem, kterýmu bylo 20 let, jsme se skamarádili. Dneska už je na tom relativně dobře a já sem rád za ním jezdím. Vždycky si zajedu na projížďku na Komáří vížku. Mám to tady rád a v Teplicích je krásně. Jsem z Poříčí nad Sázavou.

Já jsem boural v roce 2016 na sportovní motorce. Byla to nehoda více méně mnou zaviněná. Ve velkým horku mi motorka uklouzla na spáře. Na poslední chvíli jsem se jí snažil vyhnout, ale na kraji silnice bylo drobný kamení, jel jsem moc rychle a proti mně se objevil traktor s obilím. Silnice byla v tom místě zúžená a tam jsme se potkali. Šel jsem pod levý přední kolo traktoru s motorkou, z který jsem v tu chvíli vystoupil a utrhlo mi to nohu od kolena dolů. To levý kolo traktoru najelo na motorku, kde byl ještě zbytek mojí nohy. Druhá noha byla kompletně potrhaná a taky byla v ohrožení. Traktor jel z pole, špinavej, tak jsem měl sepsi. Zkrátili mi pahýl a kompletně všechno vyčistili.

Jsem krátkej na protézu a dlouhej na kyčelní protézu. Vzhledem k tomu, že dál jezdím na motorce, tak mi pomáhá ten malý kousek nohy. Tím motorku držím a řídím. Teď najedu okolo 40 000 km za rok.

Začínal jsem úplně od začátku. Zjistil jsem, že mám rovnováhu jako malý dítě a motorka je tím totálně narušená. Říkal jsem si, že s tím se nikdy nevypořádám. Měl jsem pocit, že mě deset lidí táhne k zemi. Postupem času se začalo centrum rovnováhy v mozku obnovovat asi s ohledem na novou situaci. Začal jsem jezdit v provozu jako černej plameňák. Dneska už jezdím na motorce s normální manuální převodovkou. Nedávno jsem se rozhodl už sjet ze silnice a najednou to šlo ještě líp, než jsem očekával. Teď trénuju enduro a motokros. Mám stabilitu a držím balanc. Nejsem závodník, tak nemusím jezdit rychle. Moje technika na levou a pravou zatáčku je absolutně rozdílná. Vnímám svoje tělo, kam až mě pustí. Líbí se mi, jak se ty hranice stále posouvají. Strašně rád jezdím na motorce.

Snažím se mluvit s mladýma klukama. Když jim někdo něco pořád říká třeba desetkrát, tak to nemá účinek, ale když mě vidí, tak jim to utkví v paměti. Je naděje, že si na to vzpomenou v pravou chvíli a ten plyn zavřou. To jim může zachránit život a na Vánoce si zase rozbalí dárky.“

18.5.2019


Jindřich, 47 let

„Živím se tím, že dělám rekonstrukce bytů a práce s tím spojené. Pracuju sám na sebe. Zrovna teď jdu na to, za pár minut mi jede autobus. Jsem workoholik. Nemám ani čas na koníčky, protože makám jak šroub.

V Teplicích bydlím od malička a je mi tu docela dobře. Jsem na Teplice zvyklý. Žiju dlouho se svojí přítelkyní a máme spolu dvě velký holky a vnoučka. To víte, že si vnuka užíváme, dělá nám jenom radost.“

15.5.2019


Iveta, 38 let

„Pracuji v Kauflandu v Ústí Všebořicích dva roky na pozici asistent prodeje. Zajišťuji všechno od práce na pokladně až po vybalování a doplňování zboží. Chodila jsem do Kauflandu na brigády a teprve potom jsem nastoupila do stálého zaměstnání. Věděla jsem přesně do čeho jdu a to je vždycky výhodou.

Někdy je práce fyzicky náročnější, například ranní zakládání zeleniny nebo oddělení nápojů. Dá se to ale zvládnout. Nevadí mi to, mě by zase netěšila práce v kanceláři. Moje práce, ač se to nezdá, je docela pestrá. Každý den dělám něco jiného, jsem mezi lidmi a to mě baví. Máme na měsíc plánek, kde je uvedena délka směny a co budu dělat. Někdy improvizujeme podle situace. Občas také zaučuji své budoucí kolegyně nebo kolegy.

Já si myslím, že nejdůležitější pro práci v obchodě, hlavně na pokladně, je být milá, usměvavá a upravená. Rychlost na pokladně s minimem storna je samozřejmostí. Naši zákazníci jsou vesměs příjemní. Ráda jim pomůžu nebo poradím. Když je výjimečně někdo nepříjemný, tak se ho snažím odzbrojit úsměvem.

Bydlím tady v Ústí nad Labem s přítelem a dvanáctiletou dcerou. S rodinou jezdíme často na kolech. Máme rádi přírodu a cestování. Relax je pro mě také vaření. Největší odměnou je mi, když to chutná mojí rodině. Nakupuji samozřejmě hlavně v Kauflandu. Má vlastní masozávod a na kvalitě masa a uzenin je to znát.

Žiju hlavně přítomností a těším se, co mi život přinese. Nejdůležitější je moje rodina a práce. Do budoucna nemám v plánu, na tom nic měnit. Budu se starat dál o svoji rodinu a pracovat v Kauflandu.“

10.5.2019


Josef, 61 let

„V Mostě jsem už za ta léta zvyklej a neodešel bych odsud. Přirostl mi k srdci, ale vadí mi některý lidi. Mám byt odsud směrem ke stovkám a tam je to fakt šílený. Normální blok s bytovkama museli oplotit. Všude v Mostě je binec, věžáky jsou zničený. Lavičky jsou v létě plný, ani není kam si sednout. Všude okolo bordel.

Bojím se jít večer ven. Jednou už mě přepadli. Zmlátili mě a vyškubli tašku. Měj jsem tam peníze, doklady a dva mobily. Policajti někoho chytli. Měl mojí Sim kartu. Já jsem ho neidentifikoval, tak to odložili. Ani jsem ho označit nemohl, protože v tom fofru jsem myslel na svůj život.

Mám částečný invalidní důchod, protože mě ochrnuly nohy a brní mi. Líp se mi jezdí na kole, než chodí. S důchodem mě ošidili. Zakázali mi skoro všechno dělat a dostal jsem jenom první stupeň invalidity. Z toho je 5800 Kč důchod. Bydlím v bytě 1+1 v hodně špatný čtvrti. Myslel jsem, že to tam bude levný, ale platím 7000 Kč. Přitom tam nikdo nechce a je tam hodně volných bytů.

Dřív, ještě za komunistů, jsem dělal na dole Armáda řidiče zakladače. Po revoluci jsem měl výkup druhotných surovin. Kdybych v tom pokračoval, tak jsem dneska bohatej, ale rozvedl jsem se a špatně to s podnikáním skončilo. V tý době byla ta krize, práce bylo málo a když tak jenom na černo.

Do patnácti let jsme bydleli ve starým Mostě. Toho je moc škoda. Mírový náměstí, kostely a uličky okolo byly nádherný, i když zanedbaný. Dneska by byl starej Most krásnej, opravenej, jako třeba Žatec nebo Louny.

Moje děti se měly strašně dobře v době když jsem podnikal. Pak jsem se rozvedl, to už byly skoro dospělý a nevím, co se stalo, ale nestýkáme se. Nějak jsme na sebe zanevřeli.

Vadí mi, že už je mi 61 let. Život mi protekl pod rukama jako voda a co teď? Jsem sám. Byl jsem na tom blbě. Důchod 5800 Kč, něco mi doplácí sociálka na ten nájem a zbylo mi 2000 Kč na měsíc. Teď jsem si našel práci hlídače, tak na tom budu konečně dobře.“

9.5.2019


Simona, 38 let

V Mostě jsem spokojená. Narodila jsem se tady a žije se mi tu dobře. Pro mě je důležitá práce, abych se mohla realizovat. Já pracuji jako dělnice v automobilce v Havrani. Líbí se mi tam, ale lidé se propouštějí a bojím se o svoje zaměstnání. Na Mostecku je práce málo, ale kdo chce pracovat, tak pracuje.

Jsem samoživitelka a mám dvě dcery, dvojčata. Je jim 10 let. Ve volném čase si ráda zaběhám nebo zacvičím a často se s dětmi chodíme koupat. V Mostě je krásně.“

9.5.2019


Jan, 47 let

„Narodil jsem se v Ústí nad Labem a už delší dobu bydlím v Teplicích. Typický Severočech. Teplice jsou nejlepším městem tady na severu. Je pravda, že by město mohlo zapracovat na možnostech sportování pro všechny. Dost je toho pro sportovní oddíly, ale pro lidi s rodinami je toho málo. Nejsou tu dobré cyklostezky ani větší aquacentrum. To, co teď udělali, je na okres Teplice malé. Co se týká kultury, to je jiné, Teplice nemají v dalekém okolí konkurenci.

Já jsem teď na mateřské dovolené. S miminkem to umím dobře. Já si myslím, že to zvládám lépe než ženské (úsměv). Manželka má lepší pracovní pozici, tak jsme se rozhodli takto.

Než jsem šel na mateřskou dovolenou, tak jsem pracoval v Amazonu. Nebylo to tam úplně špatné, ale je to trochu jiná práce, než si každý myslí.

Když mám čas, tak si zajezdím na kole nebo in linech. Rádi cestujeme, hlavně po Německu. Je to blízko a příležitostí k cestování je tam hodně, od jezer až po hory.

S manželkou máme malé děťátko a starší, které už studuje v Praze. Moje rodina je pro mě nejdůležitější. Vždycky se rádi vracíme domů do Teplic.“

7.5.2019


Žaneta, 41 let

„Tady v Teplicích prodávám až do podzimu hlavně kytičky, sazenice, ovoce, farmářskou a bio zeleninu. Moje práce mě baví, protože jsem venku mezi lidmi. Často si s nimi popovídám a někteří lidé jsou opravdu hodní. Jsem spokojená.

Ráda jezdím na kole a v zimě na bruslích. Samozřejmě se hodně zajímám o svoji zahrádku a hlavně o pěstování kytiček a zeleniny. Mám taky dva psy.

Bydlím v Duchcově a mám už dvě dospělé děti. Holce bude 19 a klukovi 20 let. V Duchcově se to hodně změnilo k horšímu. Obchůdky jsou zavřené a všude pusto a prázdno. Ani lidi nikde nejsou. To Teplice jsou super, ale hodně záleží na čtvrti.“

27.4.2019


Miloš, 57 let

"Vždycky jsem chtěl být kastelánem. Tady na zámku ve Velkém Březně jsem 26 let. Moje práce je velmi pestrá od uklízení odpadků, štípání dřeva, hlídání baráku až po organizování práce nebo jednání s různými firmami a institucemi. Je nás tady šest stálých zaměstnanců a máme opravdu prvotřídní tým. I když nemusím, tak velmi rád někdy provádím, protože často je odezva od návštěvníků zámku úžasná. Jezdí sem také Němci a poslední dobou hodně Pražáci, hlavně důchodci, kteří jsou příjemní a mají přehled. Jsme známí v Praze taky proto, že Praha vděčí za mnohé hraběti Chotkovi.

Často tu bývají filmaři. Naposledy tu natáčeli seriál Já Mattoni. Většinu interiérů točili tady. Některé filmové hvězdy jsou namyšlené, některé velmi pokorné a je radost s nimi spolupracovat. Třeba výborný byl Josef Somr. Ten je nesmírně hodný, skromný a v osobním kontaktu příjemný.

Moje práce se točí pořád okolo historie, která je úžasná. Majitel zámku, hrabě Chotek, byl naprosto fantastický člověk. Ať se v Čechách podíváte kam chcete, všude je tam schovaný Chotek. Všichni žijeme dodnes z jeho práce. Od roku 1826 do roku 1843 byl nejvyšším purkrabím Českého království a udělal neuvěřitelné množství práce. Železnice, mosty, dopravní infrastruktura, pravidelné poštovní zásilky, to všechno založil on. Nesmírně podporoval obrozence. Co Palacký vymyslel, Chotek podpořil a hned to šlo dál. Karel Chotek pracoval v Innsbrucku, v Terstu, v Neapoli. Znal celou Evropu a na penzi si vybral Severní Čechy. Nechal si postavit zdejší zámek. On se považoval za Čecha, což v té době u šlechty nebylo běžné.

U nás na zámku Velké Březno máme spoustu zajímavých věcí. Nejpozoruhodnější je stará daguerrotypie. Chotek jel v roce 1839 do Mnichova a tam si nechal udělat tehdy objevenou fotografii metodou daguerrotypie. Tak vznikla jedna z prvních dochovaných fotografií skupinového portrétu na světě, kde je Karel Chotek se svou rodinou. Chotek si napsal do deníku, že to má velkou budoucnost.

Zámek by měl žít hlavně kulturou. Máme tady až osm koncertů za sezonu, samé špičky. Letos začínal Ivan Klánský a následuje klavírista Miroslav Sekera. Ve filmu Amadeus ten malý Mozart, který hrál před papežem, je malý Sekera. On už vyrostl a teď je z něj slavný pianista. Dál tu bude prvotřídní pianista z JAMU pan Jiraský a potom věhlasné Panochovo kvarteto. Měli jsme tu i Hudečka nebo kytaristu Raka. Také pořádáme akce pro děti a svatební obřady.

Bydlím tu s manželkou a třemi dětmi. Děti chtějí vždycky to, co nemají. Ty moje by chtěly bydlet v paneláku, ale jistě to tady později ocení."


Lenka, 49 let

„Lázně Teplice vypadají hezky, akorát lidé by se mohli chovat lépe. V Teplicích jsem se narodila a myslím, že je to tady všechno trochu na oko, ale problémů je pořád hodně.

Jako brigádu teď prodávám velikonoční věci. Jinak dělám překlady z vietnamštiny do češtiny a naopak. Absolvovala jsem kurz vietnamštiny a pak jsem v tom pokračovala. Vyrazila jsem mezi zdejší Vietnamce. Oni jsou uzavření mezi sebou, ale když je poznáte, tak zjistíte, jak jsou přátelští lidé. Často jezdím do Sapy v Praze.

Baví mě různé knihy o Vietnamu, hlavně cestopisy. Můžu číst i psát ve vietnamštině. Plánuji, že si udělám státní zkoušky a taky bych chtěla navštívit Vietnam.“

16.4.2019


Petr, 48 let

"Rodiče mé přítelkyně mají od Městského úřadu v Chabařovicích už roky pronajatý zdejší autokemp. Já považuji za nejdůležitější čistotu v celém areálu. O to tady vzorně dbá správce s manželkou. Areál je tak trochu retro, včetně cen ubytování, protože chatky jsou staršího data, ale udržujeme je ve slušném stavu a čisté. Teď jsme udělali novou kuchyňku a společenskou místnost. V areálu je pěkná hospůdka, kterou si pronajal šikovný pan hospodský s manželkou. Naše přírodní koupaliště má v pozdním létě problém s kvalitou vody, ale naštěstí je kousek odsud velké jezero Milada s průzračnou vodou a plážemi.

Veškerý loňský zisk jsme dali do kempu. Těší mě, že naše práce je vidět. Lidi se k nám začínají vracet. Pro mě je nejlepší hláška „přijedeme příští rok znovu“. Jezdí sem hlavně Češi, ale i Němci nebo Holaňďané. Často tu máme školy nebo různé akce. Zajímavé je, že dost dětí vidí poprvé otevřený oheň ze dřeva, neumí si opéct buřta a musím je to naučit. Nejdříve se ptají „máte Wi-Fi?

Samozřejmě máme i problémy hlavně s některými lidmi, pro které je 20 korun jako vstupné na koupaliště moc. Občas nám něco zdemolují a komunikace s nimi je náročná.

Autokemp je víceméně můj koníček. Živím se jako strojař a taky prací se dřevem. Téměř všechnu práci v kempu si dělám sám s pomocí mé rodiny. S přítelkyní máme dohromady čtyři kluky. Dva dělají vysokou školu a dva už pracují. Já jsem motorkář. Byli jsme třeba v Jižních Čechách. Ženský přijely autem a my na motorkách. Tam jsme si naskládali holky za sebe a jezdili po Šumavě. Je to krásný se kochat krajinou. Když vezmu motorkáře tady do Krušných hor, tak jsou nadšení.

Máme tu v kempu vždycky v červnu festival SklapFest. Je to klasický big beat. Letos už bude čtvrtý ročník. To máme plně obsazeno a je tu opravdu pohoda. Doufám, že náš kemp bude i jindy plný, děláme pro to všechno.“

11.4.2019


Miroslav, 36 let

„Tady v Chomutově bydlím s rodiči a žije se mi tu docela dobře, až na to ovzduší. Když vypouští v okolních fabrikách ty čističky, tak je to děsný.

Pracuju jako pomocný kuchař v cukrářské výrobě a jsem tam spokojený. Ještě pobírám důchod. Když k tomu co si vydělám  připočítám důchod, tak s penězma vyjdu dobře.

Zajímám se o turistiku. Často si vyjdu do nedalekých Krušných hor. Taky mě baví, když si s kámošema zahrajeme kulečník nebo šipky. Tady čekám na přítelkyni. Mám s ní ve dvě hodiny spicha a někam si vyrazíme.“

5.4.2019


Jana, 45 let

„Během tohoto roku plánujeme, že se přestěhujeme do baráčku v Bořislavi. Celý život bydlím v Teplicích na jednom místě. Mám tu přátele i práci. Tady mám kořeny a sem se budu pořád vracet. Do Bořislavi je to z Teplic čtvrt hodinky, takže není problém.

Já jsem fyzioterapeutka, ale ze zdravotních důvodů už to nedělám. Abych na sobě mohla dále pracovat, tak jsem se rozhodla, že budu dělat jógu. Už jsem ji dělala dříve a mám trenéra trojku. Teď si dokončuji trenéra dvojku a předcvičuji pro dospělé, děti a rodiče s dětmi. Dělám to více méně pro radost. Hodně přemýšlím o těch jógových tématech. Teď se třeba zabývám prací, jak vnést jógu do běžného života. Jde mi o to, aby lidi necvičili jógu jenom dvakrát týdně na karimatce, ale aby si uvědomili její širší rozměr. Je to taková životní cesta.

Máme s manželem dva syny, kterým je patnáct a dvacet jedna let. Teď se těšíme na ten domeček a na zahrádku. Je tam opravdu moc hezky s krásným výhledem na celé Krušné hory.“

2.4.2019


Jakub, 21 let

„V Děčíně bydlím od narození. Chodil jsem tu na střední stavební školu a teď čekám na třetí pokus maturity. Bohužel na ty dva jsem se vykašlal. Na třetí jsem se ale pečlivě připravil a už se těším. Teď dělám na kolejích traťového dělníka. Po maturitě bych chtěl dělat stavbyvedoucího na železnici. Začínám vlastně odspoda a myslím, že dělníci budou mít větší respekt.

Pro mě se opravdu hodně změnilo, když jsem začal bydlet ve svém. Dva roky mám přítelkyni a bydlíme společně. Zatím to vypadá dost dobře.

U nás v Děčíně se mi líbí, až na určitou menšinu. Neznám nikoho z nich, kdo pracuje. U nás v práci jsou ale kluci, kteří pracují, chovají se slušně a jsou v pohodě. Ti kluci jsou z Chánova.“

29.3.2019


Martin, 31 let

„Kultura v Teplicích se hodně zlepšuje, protože je tady dost lidí, kteří vytvářejí nové aktivity. Konkrétně se mi líbí Živé Teplice nebo Malá Paříž. Myslím, že kulturní život v Teplicích neskomírá. Naopak jde správným směrem.

Co se týká práce, asi se to tu zlepšilo, nicméně já jsem byl nucený jít kvůli práci do jiného města. Jezdím do Litoměřic dělat správce počítačové sítě. Zkoušel jsem to v Teplicích, ale ty podniky, pro které jsem pracoval, z nějakého důvodu skončily nebo se přesunuly. Pozitivní na tom pro mě je, že v Litoměřicích jsem se seznámil s mojí přítelkyní. Teď právě řešíme, jestli budeme spolu bydlet v Teplicích nebo v Litoměřicích. Tady máme s rodiči dům, tak se nabízí Teplice, ale jisté to ještě není.

Jak vypadají dneska Teplice? Asi to jde, ale když to srovnám s Litoměřicemi, tak oni je mají fakt hezky upravený. Každý den tam gruntují a poctivě všechno udržují. Je vidět, že k tomu najímají lidi, kteří třeba nemůžou zrovna najít práci. Když to srovnám s Teplicemi, tak v Litoměřicích se cítím líp.

Mám asi půl roku svoji aktivní hudební kapelu. Naše hudba začíná někde na rocku přes jazz, swing až k electru. Složení skupiny je kytara, druhá kytara, baskytara, klávesy, bicí a zpěv.

Na to, že jsem zažil pár nepříjemných životních kapitol, tak jsem teď docela vyladěnej. Začíná jaro, krásně svítí sluníčko a vrací se optimizmus.“

20.3.2019


Michal, 40 let

„Dlouhá léta jsem bydlel tady v Teplicích. Teď žijeme v Úpořinách, kde jsme koupili starší dům a kompletně ho zrekonstruovali. Živím se jako programátor, což je docela zajímavá práce. Máme s manželkou dva kluky. Jednomu jsou tři a tři čtvrtě roku a druhému tři čtvrtě roku.

Od rána do večera mám nějakou práci, takový je dneska život. Docela rád bych se pořádně vyspal, ale moc se mi to nedaří. V podstatě nemám volný čas, ale kdybych měl, tak bych určitě jel někam na výlet nebo bych se potkal s kamarádama a zašel na pivko, trochu si popovídat. Zvlášť teď, když je tak hezký počasí, tak jistě vyjde nějaký výlet i to pivko.“

22.3.2019


Milan, 42 let

"Posláním našeho nízkoprahového klubu Orion v Ústí nad Labem je sociální začlenění ohrožených dětí a mládeže ve věku 12 až 18 let. Může sem přijít každý anonymně nebo se zapíše. Chodí k nám docela dost zájemců o naše služby. Zrovna včera jich tu bylo třicet, což je maximální kapacita klubu.

Většinou se tady nějakým způsobem baví. V rámci zábavy je učíme dodržovat určitá pravidla. Aby nemluvili sprostě, aby spolupracovali, aby jeden druhého neuzurpovali. Snažíme se všechny korigovat, aby se chovali slušně a ohleduplně. Děláme tady i workshopy na různá ožehavá témata. To je dlouhodobá práce a zatím o to děti nemají valný zájem. Zúčastňuje se jich méně, dělají si z toho srandu a většinou po pěti minutách odcházejí s tím, že je to nebaví. Nutit je samozřejmě nemůžeme.

Řešíme různé jejich problémy. Třeba přišel chlapec, že se popral s otcem. Nebo jedna holka přišla s tím, že je na ní otec nepříjemný, ale v jakém smyslu neřekla. Čtrnáctiletý chlapec během půl roku úplně zchátral. Samozřejmě sem nikdo nesmí pod vlivem drog nebo alkoholu. Hezčí stránkou je, že občas se k nám vrátí někdo už jako mladý pán nebo paní už s vlastníma dětma v rámci nějaké akce. To potěší.

Máme tady hudební, výtvarnou a taneční dílnu a často sportujeme. Skoro všichni rádi zpívají a tancují. Jejich písničky jsou takový smutný. Tanec a hudbu mají v krvi. Taky si pouštíme filmy. Baví to tak polovinu dětí. Chtějí hlavně ty akční. Když jsme pustili film s vánoční tematikou, tak se tomu smály. Někdy chodíme do kina nebo do bazénu. Taky jsme měli dětský tábor na pět dní se vším za 300 Kč. To se dětem opravdu líbilo, protože i ty starší byly poprvé na táboře. 99 % našich klientů jsou Romové. Tady v té části Krásného Března jich bydlí hodně.

Některé děti sem rády chodí na doučování, aby se zlepšily ve škole, ale na druhou stranu jsou tady takové, kterým je 16 let a jsou v sedmé třídě. Je to také tím, že se některé rodiny odstěhovaly do Anglie, po nějaké době se zase přistěhovaly a dítě školu už nezvládalo.

Hodně dětí už od patnácti let pracuje, třeba v Amazonu. Někteří chlapci jsou opravdu manuálně zruční. Když se ptám holek, kam půjdou dál na školu, tak říkají, že chtějí mít manžela, děti a být doma.

Často nám se chodí pomáhat dobrovolníci. Třeba nedávno přišla šikovná kadeřnice a mladým holkám udělala účesy. To mělo opravdu velký úspěch.

Já jsem z Litoměřic a studuji na UJEP sociální pedagogiku navazující magisterský obor. Potřeboval jsem si udělat praxi v nějakém nizkprahovém zařízení a už jsem tu zůstal. Práce v sociálních službách mě opravdu naplňuje. Chtěl bych se tomu dál věnovat."

15.3.2019


Julek, 70 let

„Pocházím ze Slovenska. V roce 1949 se naši toulali, jak se říká a já se narodil v Liberci. Místo vojny jsem šel roku 1968 pět měsíců pracovat na stavbu v Mostě. Seznámil jsem se tady s holkou a usadil se tu. Pamatuju ještě starý Most. Bylo tam několik náměstí a úplně jiný život. To už je všechno pryč. Od osmnácti let až do důchodu jsem dělal na šachtě, nejprve kolejáře a potom předáka. Bylo tady vždycky práce dost.

V Mostě bydlím s dcerou. Celkem mám dvě dcery a jednoho syna. Několikrát jsem dědou a taky pradědou. Mám rád, když můžu vypadnout ven jako dneska. Zašel jsem si na oběd. Chutnají mi omáčky a zrovna měli kuře na paprice. Dnes je chladno, tak zajdu asi na pivo. Sedneme si s kamarádama a pokecáme.“

13.3.2019


Ajži, 25 let

„Před pěti lety jsem se přistěhovala z Kazachstánu. Vždycky jsem si přála zkusit něco nového. Moje kamarádka chtěla do Čech, tak jsem jela s ní. Bydlím v Jičíně a pracuji jako dispečerka dopravy. Tady v Teplicích jsem pracovně a je to tu moc hezký. Možná se sem s přítelem přestěhujeme. Celá Česká republika se mi moc líbí. Mám tady úplně jiný život.

I u nás v Kazachstánu se mi líbí. Vždycky jsme tam měli klid. Trochu hůř se tam hledá práce, hodně záleží na vzdělání. Kdo má vysokou školu, určitě práci sežene. V Kazachstánu bydlí hodně Rusů, Němců a taky Čechů. Žijeme spolu v klidu a pohodě. Všichni lidi jsou stejný.

Když mám volný čas, tak si s oblibou zacvičím nebo jdu na procházku a taky hodně ráda čtu knihy. Prostě dělám takové úplně obyčejné věci.“

7.3.2019


Petr, 55 let

„Jsem původem zootechnik. Před léty jsem začal pracovat na statku, kde se záhy v rámci privatizace všechno začalo prodávat nebo vracet restituentům. Všichni tam tenkrát řešili, co dál. Já jsem pokračování v zemědělství po špatných zkušenostech zavrhl. Nicméně na statku zbyly dílny, kde se opravovaly zemědělské stroje. Plánovali jsme to tak, že si necháme lidi z těch dílen a budeme dělat službu pro zemědělce. Trend byl takový, že všechno se bude zajišťovat službama a zemědělci se budou starat jenom o pole. Celostátně ta myšlenka během tří let padla a zase jsme řešili, co budeme dělat.

Začali jsme jinde s opravováním nákladních aut pro stavební firmy. Pak se sem nasunuly zahraniční společnosti se svými zastoupeními a ti věděli, že je pro ně lepší mít své automechaniky. Pro nás to bylo špatný, ale byla tam v koutě taková malá zaprášená kovárnička, kde jsem to občas zkusil. Vždycky mě bavilo dělat rukama.

Potkal jsem jednoho výtvarníka, který navrhoval nějakou bránu a ten mi navrhl, abychom ji spolu zkusili realizovat. Tam jsem se ke kovářskému řemeslu dostal poprvé naostro. Ta akce skončila a já jsem zjistil, že se mi to líbí. Pomáhal nám jeden opravdový kovář, s kterým jsem začal spolupracovat.

Začal jsem s ním dělat rekonstrukci bran v Jirkově na zámku. Tenkrát to byl takový romantický život. Bydleli jsme v zámeckém depozitáři. Celé léto jsme se pohybovali okolo zámku, kastelán tam měl stánek a lidi nás plácali po zádech, jak to pěkně děláme. Bylo teplo a co víc si přát.

Zakázka skončila a přestěhoval jsem se sem do Sebuzína. Moje vize byla taková, že já mám vybavení a on zkušenosti a zákazníky, tak by to mohlo fungovat. Jenže naše představy o hospodaření s financema se zásadně lišily, tak jsme se rozešli. On chtěl pořád romantický život. Najednou jsem měl dílnu, vybavení a tím to končilo. Prostě hodilo mě to do vody a já jsem musel plavat. Ze začátku jsem to řešil inzerátama a ozval se jeden zákazník z Děčína. Od té doby to bylo lepší, ale stále jsem hledal svoji cestu a byl to boj nad propastí. Zkusil jsem udělat dva kovaný panáky, dal jsem je do batohu a jel jsem do Prahy zkoušet to v galeriích. Nakonec mi to v jedné galerii vzali a dokonce jednoho panáka prodali. To už jsem si začal trochu víc věřit, ale ještě jsem chtěl něco zkusit.

Pocházím z vesnice Zásada u Jablonce nad Nisou. Tam žil kovář Vokurka. S babičkou jsme k němu chodili jen tak se dívat. On tam udělal takovou lucernu, kterou jsem měl na fotce. Řekl jsem si, že když dokážu vyrobit takovou lucernu, tak můžu sebrat odvahu dělat tohle řemeslo definitivně. Vyšlo to, tak to dělám.

Chci dělat tu práci poctivě. Hlavně v Německu vidím často z auta třeba kovaný ploty, který vypadají docela dobře. Když se ale podíván zblízka, tak je to celý svařený, v lepším případě jsou tam nýty. To už není řemeslo. Jsou to takový kulisy. V Čechách jsou častěji vidět poctivý výrobky, asi proto, že v Německu je kovařina strašně drahá i pro Němce.

Já dělám skoro všechno: mříže, brány, branky, svícny, svítidla i plastiky. Nedělám věci v sériích, ale vždycky jenom na zakázku (mimo těch prvních dvou panáků). Tady na vesnici, když za mnou přijde babička s motyčkou, tak to samozřejmě taky udělám.

Když má někdo zájem o moje služby, tak se s ním sejdu, popovídáme si a obvykle spolu malujeme, jak by to mělo předběžně vypadat. Snažím se trefit do stylu baráku nebo třeba krbu, aby to mělo společný linie nebo prvky a aby to k sobě šlo. Musím o tom nějakou dobu přemýšlet a pak to nakreslím. Dělám to už 20 let, tak mám v notesu už hodně čmáranin.

Fyzická práce mě naplňuje. Baví mě něco vymýšlet a taky mám rád, když je za mnou něco konkrétního vidět. Kováři se občas popálí, ale tomu se nedá vyhnout. Je zajímavý, že když je železo pořádně rozžhavený, tak ta spálenina je taková dobrá a rychle se hojí. Nejhorší jsou spáleniny od žehličky.

Bydlím v Ústí nad Labem s přítelkyní. Jeden syn žije v Praze a dělá správce webových stránek a druhý syn se odstěhoval do Kalifornie. Teda nevím, jestli bych tam mohl žít. Je to zvláštní, ale když jsem někde v cizině, tak se strašně rád vracím. Když vylezu na kopce tady nad Sebuzínem a podívám se směrem na České středohoří, tak to je úplně jinej svět.“

5.3.2019


Pavlína, 25 let

Studuji ekonomiku a management na Fakultě sociálně ekonomické. Jsem ve čtvrťáku. Na fakultě mě oslovili a teď tam nastoupím na funkci referentky pro vědu. Ze začátku budu dělat administrativní činnosti a pak se uvidí. Pokud se to povede a bude to fungovat, tak tam zůstanu nastálo. Ta práce by mě velice bavila.

Ústí nad Labem se mi celkem líbí. Někdy zajedu do centra, ale většinou chodím trasu z kolejí přes kampus do svojí fakulty. Tady v Ústí mají na katedře biologie nádherný botanický park včetně skleníků. Hrozně ráda se tam procházím. Je to fakt hezký.

Bydlím na koleji a na víkend jezdím domů do Skalice u České Lípy. Na naší vesnici je hezky. Čerstvý vzduch a fajn lidi. Tam jsem doma. V baráku bydlím s mamkou, taťkou a starším bráchou, který je mentálně postižený. Není to jednoduchý, ale člověk získá velkou trpělivost. Je to velký učitel. Nic mě v životě nevytočí a různé problémy jsou pak nicotné.

Já jsem byla po střední škole dva roky hodně nemocná, ale přežila jsem to. Naučila jsem se ještě víc si vážit života. Teď už je to dobrý. Snažím se žít víc zdravě než před tím. Chtěla bych trochu cestovat. Láká mě třeba Nový Zéland, Amsterdam, nebo jet někam normálně na dovču za sluníčkem.“

26.2.2019


Miloš, 63 let

V Teplicích bydlím 35 let a žije se mi tu výborně. No, zrovna tady v Trnovanech u červenýho kostela se mi to moc nelíbí, ale i tak to celkem jde.

Mám plný invalidní důchod. Dříve jsem dlouho pracoval jako mechanik měření a regulace. V pozdější době jsem dělal všechno, co se dalo. To ještě nebyly příležitosti jako dneska. Teď je možností dost, ale nikdo nechce tahat. Nejsou lidi, který by dělali rukama.

Bydlím kousek od centra Teplic. Už nějakou dobu jsem rozvedenej. Mám dvě dospělý děti, holku a kluka. Oba si vedou dobře a vůbec jsou dobrý.“

21.2.2019


Klára, 27 let

„Teď zrovna uvažuji o zimní dovolené. Najraději bych chtěla jet někam na lyže. Moc ráda sportuju. Vedle lyží mě nejvíc baví jízda na kole a plavání.


V Teplicích bydlím s přítelem a líbí se mi tu. Vystudovala jsem UJEP v Ústí nad Labem a pracuju jako učitelka v mateřské škole. Je to hezká práce. Když přijdou malé děti do školky, tak se špatně srovnávají s kolektivem a někdy je to problém. Naštěstí se to tak ve čtyřech letech zlomí a pak už je to dobré.“

18.2.2019


Miloš, 52 let

„Pocházím z Teplic a tam také bydlím. V Děčíně jsem pracovně. Živím se jako ekonom na volné noze. Srdcovka je samozřejmě moje rodné město, ale chybí mi tam to Labe. Tady to mám rád od Děčína na hranice a dál až po Bad Schandau. To je moje druhá srdcovka.

Moc rád navštěvuji tohle Centrum Pivovar Děčín. Je to opravdu ojedinělá multifunkční stavba zasazená do areálu místního starobylého pivovaru. Zajímám se o umění, tak si prohlížím díla ve zdejší galerii.

Poslední dobou se mi honí hlavou tři myšlenky. Zaprvé - změna života kluka po padesátce a co s tím. Zadruhé - kam dál pracovně. Jestli náhodou není čas začít dělat ve dvaapadesáti to, co mě bavilo ve dvaceti. Třetí myšlenka je taková svobodná a milá. Tam, kam přijedu, prohlédnu si co mě zajímá a baví.

Mám docela velkou rodinu. Půlka mé rodiny není v České republice a druhá půlka už jsou dospělé děti a taky vnoučata.“

15.2.2019


Michal, 34 let

„Mám rád Teplice. Žiju tady od narození a líbí se mi tu. Pracuju jako team leadera kousek odsud na Dukle. Vyrábíme kuchyňský pracovní desky pro Ikeu. Už jsem tam 12 let a s tou prací jsem spokojený.

Pořád je o čem přemýšlet. O práci, vztazích, penězích a životě. Teď čekám na kamarádku, která přijede sem na řetenický nádraží. Zrovna přijel vlak, tak musím běžet.“

8.2.2019


Evženie, 71 let

"Před několika lety mě oslovil tajemník Městského úřadu Chabařovice, zda bych měla zájem o práci knihovnice. Nabídku jsem přijala a pracuji tady již osmým rokem. Knihovna je otevřena 2x v týdnu a máme kolem stovky členů. Vedle knihovnictví mám ještě jednu milou činnost, kterou je varhaničení v kostele.

Naši knihovnu již několik let navštěvuje také Adriana Guliasová ze zdejší ZŠ. Kromě výběru knih tráví čas na počítači přípravou referátů pro výuku. Těší mě, když jí mohu trochu poradit. Ona pak přijde s dobrou náladou sdělit mi, že za referát dostala jedničku a byla pochválena.

Zavedla jsem poličku, kde jsou knihy s tématikou druhé světové války a také z muslimského světa, které jsou zajímavé i pro žáky z druhého stupně ZŠ. Pokud mají zájem, vyprávím jim o Arnoštu Lustigovi a podobně. Měla by to znát hlavně mládež. Děti a mladí lidé často vůbec nic nevědí o holokaustu. To mě zlobí.

Já ráda čtu např. knihy od Vlastimila Vondrušky. Máme tu od něho jak epopej Přemyslovskou, tak i Husitskou. S novými knihami nám hodně pomáhá metodička paní Tománková z ústecké vědecké knihovny.

V Chabařovicích jsme založili Sdružení chabařovických občanů, které vede Ing. Stanislav Sochocký. Zabýváme se historií Chabařovic a scházíme se také zde v knihovně. Já mám po své matce, která byla do konce svého života varhanicí ve zdejším kostele Narození Panny Marie, dost fotografického materiálu.

Teď se těším, že naše sdružení začne pracovat na dějinách Chabařovic, kde by měly být hlavně fotografie a vyprávění pamětníků. Budeme se také zabývat osudy letce RAF 311. perutě Jaromíra Drmelky, který je pochován na zdejším hřbitově.

Naše knihovna má tajemnou minulost. V jejích prostorách byla dříve šatlava. Když probíhala rekonstrukce objektu, má sestra dokonce objevila řetěz, kterým byl připoutáván obviněný. Před knihovnou je zajímavost. Jsou to dva kamenné kříže, do nichž musel viník vytesat nástroj, který použil k činu. Na jednom je vyobrazen kámen a na druhém dlouhý nůž. Tak se mohl viník smířit s Bohem.

Když se měly Chabařovice bourat kvůli uhlí, tak naše tři kříže odvezli do zubrnického skanzenu. Pak nám dva vrátili. Nic už se bourat nebude."

4.2.2019


Andrea, 44 let

„V září 1989 jsem nastoupila na střední zemědělskou školu. Než jsem odmaturovala, tak bylo zemědělství v troskách. Šla jsem do našeho slavného JZD v Žalanech a tam zbylo už jenom pár krav. Naštěstí se tenkrát uvolnilo místo v ústecké zoologické zahradě. Vzali mě tam. Nejdříve jsem měla na starosti v exotáriu rybičky a potom plazy.

V ústecké zoologické zahradě pracuji 25 let, z toho převážnou dobu tady na zimovišti a odchovně. Ráno přijdu do práce a zkontroluji zvířata, jestli jsou v pořádku. Pak připravím krmení a roznesu ho. Samozřejmě uklízíme. Někdo začíná úklidem, někdo přípravou krmení a tak. V zimě krmíme jednou denně, v létě dvakrát a když mají mláďata, tak třikrát za den. 

Já se specializuji na ptáky, hlavně papoušky. Ti mě zajímají nejvíc. Teď jsme se zaměřili víc na druhy ohrožených velkých arů. Máme tady také kakadu palmové a pár žaků. Papoušci jsou strašně individuální v tom, že jsou různě inteligentní podle druhu i podle jedinců. Máme třeba šest druhů arů a každý druh je úplně jiný. Ara hiacintový je nadprůměrně inteligentní. Jsou úplně neskuteční. Chodí za mnou jako pejskové a kamarádí se se mnou. Jednou nám ara ulétla a když jsme mysleli, že je to beznadějné, tak se po šesti týdnech vrátila. Najednou se pohybovala tady po stromech a na voliérách. Když slyšela zvuk vozíčku, kterým v létě krmím ve venkovní kleci, tak přilétla. Já jsem byla v kleci, ona venku a krmila jsem ji. Prostě vrátila se za mnou domů a všechno dobře dopadlo. 

V naší zoologické zahradě jsme hodně úspěšní v chovu zoborožců vrásčitých. Jsou docela vzácní. Náš chovný pár k nám dovezli ještě z přírody v roce 1991. Nevíme ani přesně jak jsou staří. Každý rok máme jedno, dvě nebo i tři mláďata. Nechali jsme si jednu mladou samičku a spárovali ji s nepříbuzným samcem. Vloni se dostavil úspěch. Další generace nám odchovala mláďata.

Do práce dojíždím z Žalan, kde bydlím s rodinou. S manželem máme dvě dospělé dcery. Ta starší má střední veterinu a teď dělá bakaláře na zdravotního záchranáře. Je u dobrovolných hasičů jako zdravotník. Manžel je u hasičů, tak k tomu měla blízko. Mladší dcera studuje ekonomku.

Celý život jsme měli doma nějaká zvířata. Slepice, andulky, králíky, potkany, psy. Teď už máme jenom dva německé ovčáky. Jezdím na cvičák a dělám s nimi zkoušky.

Vloni jsem se ještě pustila do vysoké školy zemědělské. Přihlásily mě dcery. Musela jsem se znovu naučit učit. Když je zkouškové období, tak přijedu z práce a jdu se učit. I když je to opravdu náročné, tak to zatím nějak zvládám. Diplomku bych dělala z chovu zoborožců, protože v tom jsme tady hodně dobří.“

31.1.2019


Oldřich, 69 let

Teplice, jako lázeňský město mi vyhovují a podle mě tady není špatný život. Narodil jsem se tu a můžu posuzovat vývoj. Myslím, že situace se v Teplicích pořád zlepšuje. Akorát mi vadí ti zahraniční turisté, co jezdí do lázní.

Jsem strašně spokojenej, že žijeme v docela poklidný době. Zní to jako fráze, ale válku jsem nezažil a je to tak. Nechci být sobecký, ale člověk žije spíš svým okolním životem a je hlavě důležitý, aby byl zdravej, mohl si vycestovat na dovolenou a podobně. Zaplať pánbůh, mám manželku, dvě děti a vnoučata. Děti jsou taková ta generace ročník 1974, 1975 a po studiích byl problém tady sehnat rozumně placené místo, tak se odstěhovaly do Prahy.

Máme rodinnej domek a baví mě zahrádka. Taky hodně jezdíme na dovolenou a vůbec rádi cestujeme. Teď jsme navštívili Omán a viděli jsme tam, jak želvy kladou vejce do písku. Bylo to opravdu zajímavé.

V životě jsem vystřídal dost zaměstnání v Duchcově, Bílině a v poslední době jsem byl zástupcem ředitele na Střední průmyslové škole v Teplicích. Teď si užívám důchod.“

28.1.2019


Michala, 44 let

Pracuju v krupský zóně ve sladidlech. Je to tam docela dobrý, mohlo být i hůř. Tady v Teplicích jsem se narodila a teď žiju s přítelem v Ústí nad Labem. Chtěla bych, abysme se zase přestěhovali do Teplic. Už jsme tady bydleli. Teplice jsou krásný město, o hodně hezčí než ocelový Ústí.

Moc ráda čtu. Nevydržím prostoje bez toho, abych neměla knížku. Taky šiju na panenky. Dřív jsem si tím i přivydělávala. Dneska, když vidím nějakou známou holčičku, tak jí třeba udělám něco na Barbínu.

Mám čtyři děti, tři kluky a holčinu. Nejstaršímu je 20 let, druhýmu 15, holčině 13 a nejmladšímu 9 let. Docela to s nima jde a někdy mi dělají i radost.“

24.1.2019


Leona, 23 let

„V Chomutově žiju půl roku a moc se mi tady nelíbí. Já pocházím z Litoměřicka. Litoměřice jsou nádherný město. Vidíme na Český středohoří a to je mi srdcem blíž než zdejší Krušný hory. Polabská krajina je úplně něco jinýho. Do Chomutova jsem se odstěhovala za přítelem, ale už jsme se rozešli.

Studuju zahradní a krajinářskou architekturu na vysoké škole v Praze. Jsem tam spokojená. Já mám přírodu moc ráda. Nejradši bych spojila mojí budoucí profesi s cestováním. Ideální by bylo, kdybych se mohla převážně věnovat zahradám a krajině a přes zimu někam vycestovat. Mám ráda Asii. Vloni jsem byla tři týdny v Číně. Bylo to tam úžasný. Týden v klášteře Shaolin stál za to. Cvičili jsme a hlavně dělali bojový umění Ving Tshhun, kterýmu se věnuju už sedm let. Je mi blízká čínská filozofie.

Poslední dobou jsem šťastnej člověk. Dělám brigádu v čajovně a to mě opravdu baví. S mojí rodinou jsem ráda. Asi se vrátím na Litoměřicko. Přece jenom ty naše kopečky Českýho středohoří a Labe mně chybí.“

18.1.2019


Renata, 51 let

„Já pocházím z Hostomic. Je to tam celkem dobrý, až na některý obyvatele, ale už jsem si zvykla. Do Teplic dojíždím. Pracuju tady v podnikové prodejně Bohušovické a Choceňské mlékárny už osm let. Jsem ráda, že se sem lidi naučili chodit nakupovat. Mě ta práce baví. Je to takový osobní, v každým případě lepší, než v supermarketech.

Město Teplice se mi moc nelíbí, hlavně proto, že je to jedno velký smetiště. Podívejte se všude okolo sebe. Nevypadá to jako lázeňský město. Všude samý vietnamský obchody a herny. Všechny malý, kamenný krámky zmizely. Supermarkety je nikdy nemůžou nahradit.

Všechno je jenom o penězích, kdo si víc vsadí a nahrabe. Je to dneska postavený na hlavu a slušný chování už se nenosí. Hnusná doba. Už bych nechtěla být mladá a začínat. Dneska mladý, když nemají bohatý rodiče, tak jsou totálně v čudu. Třicet let zadlužený. Nedej bože, aby jeden z nich přišel o práci. O všechno přijdou. To je trvalej stres. Kde je nějaká svoboda, o čem to vlastně je? Já jsem se přistihla, že čím dál, tím víc myslím na dobu, co byla. Scházely jsme se s kamarádkama. Dneska na to nemá nikdo čas, ale hlavně náladu. Nahrazujou to telefonama a internetem.

Mám dvě dcery, který už jsou z baráku a mají svoje domácnosti. Obě dodělaly školu, choděj do práce, nechytly se žádný špatný party. My jsme děti vypustili, aby si hrály. To už dneska není. Zatím mám jednu vnučku a dělá mi radost.“

16.1.2019


Vojta, 19 let

„Tady na zastávce u teplickýho nádraží čekám na autobus domů do Dubí. Jedu z Krupky ze školy. V Krupce se učím na kuchaře a celkem mi to tam vyhovuje. Až dodělám školu, tak mám namířeno do teplický brambůrkárny. Slyšel jsem, že je to tam dobrý.

Ve volným čase mě hodně baví fotbal. Fandím Spartě. Teď je trochu dole, ale doufám, že se v krátký době zase stane mistrem. Sparťani jsou fakt borci.“

11.1.2019


Pavel, 46 let

„Bílina, kde bydlím, je takové ospalé město, kde se toho moc neděje. Je tam mnoho zájmových skupin a to je problematické. Když jsem začal něco dělat veřejně, tak byl problém. Hned jsem se dostal do hledáčku určitých lidí a přišly otázky proč, co a jak, jestli mi to někdo dovolil atd. Takové prostředí mi přijde trochu mafiánské.

Tady v Teplicích to vnímám lépe, i když tu bylo dříve víc malých obchodů, třeba na Masarykově třídě a na jiných místech. Jako by tam teď lidé nebydleli. V obchodních centrech je toho hodně, ale já mám radši malé obchůdky a kavárničky na ulici. Velká obchodní a společenská centra mně ne vždycky vyhovují.

Já se zabývám masážemi a hlavně bylinkami. Vyrábím originální masti a tinktury podle vlastních receptur. Dělám to řekněme poloprofesionálně. Vlastním živnostenský list, ale je to můj velký koníček. Příležitostně jsem s tím chodil na trhy, ale hlavně mám svoje lidi. Když něco potřebují, tak mně zavolají nebo napíšou mail. Zamyslím se a podle jejich potíží zjistím, jestli jsem schopen něco udělat nebo ne.

Dělám hlavně olejový masti. To je olej zahuštěný včelím voskem. Nesmí to být olej, ale ani svíčka. K tomu se přidají další složky. Pomáhá to na klouby a atopický ekzém. Mám taky věci na některý revmatický problémy, na záněty, na hojení ran a na bolesti. Teď jsem si po operaci křečových žil stříkal tinkturu a pomohlo to.

Já uznávám přírodní i školskou medicínu. Podle mě je alternativní medicína totální nesmysl. Zabývají se jí velmi podivní lidé a točí se v tom hodně peněz. Víte, já když někomu pomáhám, tak nenahrazuju v žádným případě lékaře ani lékárníka. Třeba když mi lidi řeknou, že vyzkoušeli různý věci od doktorů a pomohlo to jenom trochu nebo vůbec, tak jim poskytnu možnost navíc. Mám lidi, co ode mě berou pravidelně.

Mojí specialitou jsou pylový masti. Nevím o tom, že by to v Český republice někdo dělal. Řadu věcí jsem vyzkoušel pokusem na sobě nebo když jsme doma řešili něco okolo zdraví. Třeba při zápalu plic nezabrala antibiotika, byla na ně silná alergická reakce a plicní lékař se zhrozil. Co budeme dál dělat? Tak jsem na to namíchal tinktury. Zatím dobře nefungovaly. Upravoval jsem složení a měnil podíl složek. Nakonec jsem se dopracoval k několika směsím v tinktuře, co fungovaly skvěle. Tímhle způsobem jsem došel k nové receptuře.

Teď mám něco i na prevenci chřipky, na respirační virózy nebo bakteriální infekci. Používám do toho bylinky, který jsou už zapomenutý. U jedný se dokonce píše, že účinek je sporný, ale ve starý medicíně se používaly. Když jsem to smíchal se dvěma dalšíma složkama, tak z toho byly účinný tinktury na infekce silnější. Musí se s tím zacházet opatrně. Třeba mateřídouška je dost jedovatá, i když se to neuvádí. Při překročení dávky může dojít k poruchám vidění nebo rovnováhy a k závratím až ke zvracení. Prostě s bylinkami se musí opatrně.

Před lety jsem měl těžký úraz. Při bezvědomí, které trvalo 5 minut jsem skoro nedýchal. Od té doby mě zlobí dlouhodobá i krátkodobá paměť. To bylo jako když někdo vymaže paměťový disk. Pak mi jeden doktor poradil, abych něco studoval, cokoliv. Tak jsem si udělal masérský zkoušky. To učení bylo hrozný. Naučil jsem se nějakou stránku a tu předešlou zase zapomněl. Až těsně před zkouškama začala hlava z větší části fungovat, takže jsem to zvládl. Když přišly nějaký výkyvy, tak jsem na to něco namíchal a pomohlo to. Mám tam tinkturu z prudce jedovatýho tisu smíchanou ještě s dalšíma složkama. Je to hodně naředěný, skoro homeopaticky. Sám sebe jsem kurýroval a dal se dohromady.

Mám dobrý věci, se kterýma jsem lidem pomohl. V Teplicích a okolí neznám nikoho, z koho bych cítil, že je opravdu přírodní léčitel. Je to spíš šamanismus. Se vším si zdaleka neporadím. Teď jsem se byl zrovna objednat k doktorovi.

Mám vysokoškolský vzdělání. Vystudoval jsem životní prostředí v Ústí nad Labem. Taky můžu dělat maséra pro zdravotnická zařízení. V Bílině žiju s maminkou. V žádným případě se v životě nenudím.“

9.1.2019


Daniela, 22 let

„Sem do Zámecké zahrady chodím s naším pejskem. Jmenuje se Rafael a je mojí mladší sestry. Sestra chodí do školy, tak je to teď spíš na mně a rodičích.

Narodila jsem se a žila 6 let v Ústí nad Labem a pak jsme se přestěhovali do Teplic, protože odsud pochází taťka. V Teplicích se mi žije skvěle. Čtyři dny v týdnu jsem v Praze a pak se hrozně ráda vracím do Teplic, protože je tu krásnej klid. V Praze mám byt, kde žijeme s přítelem. On je taky z Teplic. Zvažujeme, jestli po škole zůstaneme v Praze nebo V Teplicích. Já jsem pořád tvrdila, že budeme natrvalo bydlet v Praze a přítel spíš zvažoval Teplice. Teď je to přesně naopak. Ještě zbývá dost času, tak uvidíme.

Studuju na Metropolitní univerzitě v Praze obor Mediální studia. Týká se to novinařiny, moderování a podobně. Je to hodně zajímavý. Vždycky jsem tvrdila, že nechci být novinářkou, ale docela mě to chytlo. Nejradši bych psala nějaký sloupky a tak. Ve Švýcarsku jsem se učila několik měsíců německy, abych mohla dojíždět pracovat do Německa, ale netrvám na tom. Uvidím, jak se to vyvine. Tady v Čechách by to bylo taky dobrý.“

3.1.2019


Pokračování...
« 2019, 2018, 2017, 2016... »

 

Partnerem projektu je